Byl jsem na tvé nesmírně poutavé přednášce o papežském schizmatu za doby vlády Karla IV. Zaujala mě paralela mezi tehdejší a současnou dobou, téma dodržování smluv, kontinuity institucí. V současnosti prožíváme možná vzdáleně podobné otřesy. Mohl bys nastínit, co se ti podařilo vybádat?
Možná bych měl vysvětlit, co k našemu setkání vedlo. Aktuálně jsem dokončil knihu, která pojednává o roli císaře Karla IV. při vypuknutí Velkého západního schismatu, a dostal jsem nabídku, abych Vám, farářům Horáckého seniorátu, o tom něco pověděl. Aniž bych to dokázal předjímat, dnešní rozbouřená doba skutečně nabízí více zajímavých paralel s dávnou minulostí, o níž píšu. Rok 1378 byl plný velkých politických zvratů podobně jako dnes. Nejprve byl v Římě za mimořádně dramatických okolností zvolen nový papež Urban VI. Konkláve se již více jak sto let v tradičním sídle římského pontifika nekonalo, zejména proto, že papežové dlouhá desetiletí sídlili za Alpami v Avignonu. Římané proto na kardinály významně tlačili, aby tentokrát zvolili papežem Římana nebo alespoň Itala, který by měl zájem se na horké italské půdě sužované konflikty udržet. To se skutečně stalo, ale po několika týdnech se ukázalo, že se většina francouzských kardinálů se svérázným Italem nesnese, a to tak, že kardinálové se odhodlali k bezprecedentní vzpouře, která vyvrcholila volbou nového papeže Klementa VII., zatímco ten původní odmítl odstoupit.
Ve své knize naznačuji, že Karel IV. měl s touto slavnou kauzou více společného, než se dosud soudilo. Vše se točilo kolem jeho nejstaršího syna Václava. Je dobře známo, že ambiciózní Karel nechal svého nástupce za cenu velkých finančních i politických obětí zvolit a korunovat římsko-německým králem. Dosud však historici kupodivu ponechali stranou, že slavný Lucemburk intenzivně pracoval také na tom, aby zažil rovněž Václavovu císařskou korunovaci v Římě, již mohl provést pouze papež. Karel nebyl prvním římským císařem, který o podobný dynastický úspěch usiloval. Nicméně papežové podobné protežování jedné dynastie odmítali a žádali rezignaci úřadujícího císaře, měl-li začít vládnout syn. Vše však bylo otázkou jednání, tedy především peněz a reálné mocenské pozice a platilo to i pro Lucemburky. Jenomže do rozehrané partie dvou supervelmocí evropské politiky vstoupila roku 1378 smrt papeže, volba nového, následné schizma a v listopadu i císařova smrt, události, jež otřásly institucemi i vztahy v Evropě i v Čechách.
Během své přednášky jsi zmínil rabování obytných prostor starého a nového papeže, mohl bys situaci přiblížit našim čtenářům? Má tento středověký způsob/rituál nějakou paralelu v současnosti?
Zvyklost rabování, kdy si lid bral v době bezvládí od instituce – církve zpět, co „bylo jeho“, se v průběhu středověku vyvíjela. Již v nejranějším období docházelo k plenění biskupského paláce mrtvého biskupa a nešlo jen o římského hierarchu. Omezíme-li se na Řím, po roce 885 je doloženo při smrti papeže plenění Lateránského paláce a římské čtvrti Borgo. Po skonu Lva IX. v polovině 11. století zprávy o drancování majetku mrtvého papeže načas mizí. Snad to souviselo s tím, že papežové volební postup notně okleštili. Volební kolegium, původně zahrnující římský klérus i lid, bylo omezeno jen na kardinály, kteří se navíc roku 1274 definitivně uzavřeli do konkláve odděleného od vnějšího světa. Ačkoli zdokonalený volební postup plenění bránil, přesto se nadále vyskytovalo. Násilí v období uprázdněného stolce umožňovalo společenské periferii, z volby nyní vyloučené, účastnit se přechodového okamžiku alespoň tímto způsobem. Nedostatek skutečné moci „lidu“ byl částečně sublimován v ritualizovaných akcích.
Pozoruhodné je, že jak se konkláve upevnilo, útoky se během 14. století pomalu začaly přesouvat od mrtvého papeže na jeho živý dvůr a byly často doprovázeny chováním připomínajícím povstání. Bylo tomu tak i roku 1378. Drancování se objevovalo také v průběhu 15. století a pokračovalo i poté, tentokrát však zaměřené nikoli na zboží mrtvých, ale živých. Davy plenily cely zvoleného papeže a dalších prelátů, obvykle kardinálů. Moment, kdy se po smutečních obřadech sešlo konkláve k nové volbě, snad mohl být okamžikem zlomu mezi drancováním majetku mrtvých a živých. Nejsem v této oblasti odborníkem, takže nevím, co z těchto dávných tradic „přežilo“ dodnes. Snad se ale příliš nepletu, že jistým residuem může být přetrvávající praxe zapečetění bytu zemřelého pontifika papežským komořím (camerlengem), tedy jakýmsi vatikánským ministrem financí.
Zpět ke Karlovi IV. Byl tím, kdo politickou situaci v Evropě spíše stabilizoval, nebo tím, kdo spíše situaci destabilizoval?
To je zajímavá otázka, na niž hledám odpověď i ve své knize. Jeden z předních evropských teologů druhé poloviny 14. století, Jindřich z Langensteinu, který nejprve působil na Pařížské univerzitě a poté se přesunul do Vídně, si ji položil již půl roku po Karlově smrti. Dospěl k závěru, který pro císaře nevyznívá vůbec dobře. Soudil, že Karel schisma pomohl rozhojnit, nestál-li přímo u jeho zrodu, protože se bez dlouhého zkoumání příčin konfliktu mezi papežem a kardinály rychle přidal k jedné ze stran rozkolu, a to k Urbanovi VI. Císař skutečně jednal nebývale rychle. Sliboval si od toho, že se mu podaří konflikt zažehnat ještě dříve, než dojde k nevratným krokům, protože si přál, aby kardinálové odboje zanechali a k Urbanovi se vrátili. Avšak Karlovo stranictví, zdá se, nakonec konflikt spíše eskalovalo: nejspíše podnítilo jiné významné evropské monarchy, aby rovněž zaujali rozhodný postoj, ovšem někteří, jako francouzský král nebo neapolská královna, podpořili odbojné kardinály i s jejich protipapežem Klementem VII.
Otázkou pak je, co Karla k rychlé reakci vedlo. V knize jsem dospěl k závěru, že hlavním důvodem byla již zmíněná Karlova troufalá ambice dosáhnout co nejdříve Václavovy císařské korunovace v Římě, neboť k ní byla výborná politická situace jak v Německu, tak v Itálii, která ale nemusela trvat dlouho. Protože se však kardinálové svým odbojem Karlovým plánům postavili do cesty, rozhodl se na ně zatlačit. Bylo to také proto, že na Karlově dvoře ‒ za Alpami, daleko od Říma ‒ ovládli informační prostor urbanisté, takže císař nebyl o podstatě roztržky a záměrech kardinálů náležitě informován z obou stran. Svou roli dokonce sehrály i vyložené dezinformace o kardinálech, jimž Karel, nedostatečně informován, dopřál sluchu. V tomto ohledu měla celá kauza pozoruhodně moderní rysy.
Jak se díváš na valdenské popř. konciliární hnutí? Byly tyto síly významným prvkem, který šel proti destabilizaci a chaosu, či nikoli?
Pokud jde o valdenské, nemyslím si, že bylo v jejich schopnostech ovlivňovat dobové „veřejné“ či snad politické dění. Šlo o podzemní, ilegální církev, která byla mainstreamem pronásledována, a proto se jí nejlépe dařilo v odlehlých venkovských oblastech: u nás zejména v jižních Čechách, v cizině především v hlubokých údolích alpské oblasti na hranicích Piemontu a Provence. Situace rozpolcené římské církve ale pochopitelně nahrávala cestujícím valdenským kazatelům, kteří měli o důvod více líčit zkaženost tradiční instituce a apelovat na alternativní způsob praktikování víry.
Koncilární hnutí reprezentuje opačné společenské proudy. Jeho nositeli byla církevní i intelektuální elita, jež se opírala o světskou moc. Kostnický koncil ve spolupráci s králem Zikmundem skutečně dokázal Velké západní schisma trvající 40 let překonat, šlo ale o pověstné Pyrrhovo vítězství. Musíme si uvědomit, že koncil neobnovil církevně-politický řád, který se v Evropě zhroutil roku 1378. Kostnické shromáždění etablovalo nový řád, dle něhož nebyl nejvyšší autoritou ve věcech víry, reformy a jednoty církve monarchicky vládnoucí papež, nýbrž to byla korporativní instituce koncilu. Avšak toto nové, demokratizační pojetí vlády v římské církvi prostřednictvím opakujících se koncilů se neprosadilo, naopak ve 30. letech 15. století vyvolalo v Basileji nové schisma a nakonec ztroskotalo. Konciliární hnutí počátku 15. století tak situaci v Evropě na jednu stranu stabilizovalo, ale současně bylo příčinou nového chaosu, ano i válek, vezmeme-li v potaz bouřlivou reakci v Českých zemích na kostnické procesy. To ale nemění nic na tom, že šlo o nesmírně pozoruhodný fenomén.
Otázky připravil Petr Turecký
Dušan Coufal (* 1978) je historik středověku (medievista). Je absolventem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde v letech 1998 až 2004 vystudoval evangelickou teologii a 2004 až 2012 pak doktorské studium historické teologie, které ukončil obhajobou disertační práce Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414–1431. Působí v Centru medievistických studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Odborně se zaměřuje na církevní, politické a intelektuální dějiny pozdního středověku s důrazem na českou reformaci.
Kniha Turnaj víry. Polemika o kalich na basilejském koncilu, 1431‒1433 obdržela v r. 2021 cenu předsedkyně Akademie věd ČR.
V nakladatelství Karolinum by do konce r. 2025 měla vyjít kniha Emperor Charles IV and the Origins of the Great Schism, c. 1375–1378 (Císař Karel IV. a počátky Velkého schismatu.