Je to více než půl roku, co začala ruská invaze na Ukrajinu. Pro Ukrajince, ale i pro všechny demokraticky a svobodně smýšlející Evropany se v solidaritě s napadenou zemí stala aktuální žalmistova otázka: „Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat?“ (Ž 13,3). Na tuto otázku a další s ní spojené nemáme dodnes odpověď. Ukrajinci, kteří téměř bezprostředně po ruském útoku přišli do Evropy, do Čech i k nám do Litoměřic, snad ale mohli ve své nouzi (a my spolu s nimi!) alespoň fragmentárně zaslechnout i to druhé žalmistovo slovo: „Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal.“ Jak se o pomoc pokusilo litoměřické středisko Diakonie spolu se svým partnerským sborem?
Do pomoci jsme se zapojili přibližně na začátku března a středisko se sborem stále zajišťují širokou škálu činností a služeb. Jednou z prvních aktivit bylo zřízení dětského centra v diakonické Čajovně Hóra: místa pro setkávání maminek, hlídání dětí, sdílení a předávání informací. V současné době zde pracují čtyři ženy (všechny jsou uprchlice z Ukrajiny). Celkem k dnešnímu dni Diakonie zaměstnala 15 uprchlíků z Ukrajiny.
Další oblast, kde litoměřická Diakonie působí, je podpora při hledání zaměstnání, při jednání na úřadech, zajištění lékařské péče. Jsou to leckdy velmi různorodé požadavky, které zajišťují pracovníci ze Sociální rehabilitace. Klíčovou osobou se stala nová pracovnice Larysa (Ukrajinka žijící několik let v České republice). Tlumočí a pomáhá tam, kde je třeba. Je dobré mít v týmu někoho, kdo přeloží i slova schovaná mezi řádky, která by se jinak ztratila v překladu.
Litoměřický a ústecký farní sbor ve spolupráci s litoměřickým střediskem poskytují ubytování několika uprchlíkům. Ústečtí se společně s litoměřickou Diakonií navíc spojili s diakonickým Střediskem celostátních programů a služeb a v ústecké Severočeské vědecké knihovně realizují aktivity pro děti a konverzaci pro dospělé. Od září navíc na ústecké faře začínají s volnočasovým klubem nejen pro ukrajinské děti.
Do aktivit se zapojili i dobrovolníci Diakonie, kteří zorganizovali například výlety pro maminky s dětmi během letních prázdnin.
Jako mnoho sborů v církvi, i náš litoměřický zareagoval na poptávku na pokračovací kurzy češtiny. Zajistil finanční zdroje přes ústředí ČCE, našel „z vlastních zdrojů“ dvě šikovné lektorky – vystudované bohemistky. Ukrajinky se tak mohou dál učit češtinu, a hlavně mají místo pro setkávání, kde si mohou v klidu popovídat se svými krajankami. Přidám jednu osobní zkušenost – v srpnu jsme v Diakonii hlídali želvu jedné paní, a když jsem ji jednou byla na společné zahradě Diakonie a fary venčit, potkala jsem asi patnáctiletého kluka a jeho ročního synovce (čekali na sestru, která byla na kurzu). Želva je lákala, a tak jsme si začali povídat. Zajímalo mě, zda bude chodit od září do české školy. Říkal, že neví… Maminka zůstala s otcem na Ukrajině (mají tam prý velké hospodářství), je tady se sestrou, která tu ale zůstat nechce, stýská se jí po domově… On sám by tady chtěl zůstat, ale sám bez dospělého nemůže. Chystají se na dva týdny domů na Ukrajinu, a pak prý uvidí. Cestu měli naplánovanou na 23. 8. (24. 8. Ukrajina slavila Den nezávislosti), maminka má prý strach, že se ten den něco stane… Ale prostě pojedou. No uff, říkala jsem si. Ten kluk je neuvěřitelný. Když pak ženy odcházely z fary ven a usmívaly se, nemohla jsem se ubránit pocitu, že jestli mě něco na Diakonii baví a naplňuje, tak je to přesně tohle – nemusíte přemýšlet o tom, má-li vaše práce smysl. Prostě má!
Je to pro všechny nesmírně náročné období, a přesto, když se za ním ohlížíme, máme z něj dobrý pocit. Nové spolupráce, vzájemné sdílení kolegů napříč organizacemi a institucemi, zajímavé životní příběhy, nová přátelství, nové formy pomoci… Je toho hodně a je úctyhodné, jak se daří profesionálně pracovat lidem, kteří nejsou humanitárními pracovníky.
Díky Vám všem, kteří stále i přes vzrůstající pochyby a napětí ve společnosti pomáhají. Sláva Ukrajině!