Stát Izrael je pro většinu z nás spojen s televizními zprávami o teroristických útocích, bojích v jižním Libanonu nebo obtížných arabsko-izraelských jednáních. Jsou i tací, kteří pod pojmem Izrael vidí především svatá místa připomínající biblické události. Pro mnohé náboženské extremisty je pak vznik státu Izrael eschatologickým znamením, předznamenávajícím brzký konec světa.
Žádný z těchto pohledů však není skutečným odrazem izraelské reality. Ta je v mnohých ohledech pestrobarevnější a zároveň všednější, než se může zdát tomu, kdo ji vidí pouze politickým nebo náboženským prismatem.
Především je izraelská společnost díky masové imigraci neuvěřitelně různorodým společenstvím. A tak se vyvinula kuriózní skutečnost, že jakmile se jakýkoli Žid nastěhuje do tohoto pozoruhodného státečku, přestává být nazýván Židem a stává se z něj v očích okolí i označením – podle země původu – Rus, Iránec, Marokánec, Gruzínec či Polák… Sami Izraelci si z toho dělají legraci, když si vyprávějí vtip o starém Izraelci Kohnovi, který když cítil, že se blíží jeho poslední hodinka, tak si zavolal svého syna a požádal ho, aby ho odvezl zpátky do Rumunska, odkud kdysi do Izraele přišel. Jeho syn se tomu velice divil, a ptal se otce, co je to za divné přání, když přece Židé z celého světa často přijíždějí právě do Izraele, aby zemřeli ve svaté zemi a byli tam pochováni. Starý Kohn však měl na jeho námitky zcela jednoduchou odpověď: „Víš synu, já bych rád zemřel jako Žid.“
Ostatně právě vtipy, které se zde vyprávějí, nám mohou posloužit jako zrcadlo toho, jak Izraelci sami svoji pestrou společnost vidí a v jaké různosti se odehrává jejich každodenní život.
A tak se např. setkáváme v izraelských vtipech s tzv. Poláky, kteří nejsou moc bystří ani čistí a dloubají se v nose. Proto se vás může Izraelec zeptat, jak je možné Polákovi zlomit prst. Když nevíte, pak si po chvíli sám odpoví, že mu prostě dáte ránu do nosu.
Gruzínci dopadají v izraelských vtipech ještě hůře. Nejen, že jsou ještě špinavější, ale jsou k tomu navíc oškliví a ženám rostou vousy. Proto na otázku, co je první věcí, o kterou se gruzínští manželé ráno pohádají, správná odpověď zní: O to, kdo se půjde první holit… A víte, jak spáchá Gruzínec sebevraždu? Prostě tak, že si dá nos do podpaží… (A víte, jak spáchá sebevraždu aškenázský Žid? – Poví tuto anekdotu Gruzínci…)
Iránci jsou prý zase velice lakomí. A tak se může vyprávět, že Suezský průplav vznikl tak, že jeden Iránec ztratil na Sinaji šekel. Nebo i to, že se jednou vsadili dva Iránci o šekel, kdo vydrží déle pod vodou. Po týdnu je vytáhli oba.
Pověst nejhloupějších mají asi Marokánci. Proto se může vyprávět o marocké ženě, která měla jisté obtíže a lékař jí předepsal přísnou dietu. Po chvíli se prý tato žena vrátila do ordinace s dotazem, zda tuto dietu má jíst před anebo po jídle.
A když jsme u lékaře, tak víte, jakou nemocí prý nemůže onemocnět Marokánec? Zápalem mozkových blan…
Sympatické je, že Židé se dovedou smát i sami sobě jako Židům a mohou se zeptat, proč mají Židé velký nos. Sami si pak odpovídají: Protože vzduch je zadarmo. Umějí vyhmátnout i vlastní národní nešvary a zvláštnosti. Upozorňují např. na to, že když přijdete do gójské (nežidovské) restaurace, tak tam vidíte hosty jíst. Když přijdete do židovské restaurace, tak tam prý hosty slyšíte…
A protože se říká, že Židé (zvláště ortodoxní) při hovoru velice šermují rukama, může se tradovat, že se jednou na moři potopila loď a všichni se utopili. Pouze dva Židé, kteří také jeli na této lodi, se po několika dnech objevili na pobřeží. Všichni se jich ptali, jak je to možné, že se takto mohli zachránit, a oni dva odpověděli, že vlastně nevědí – prostě si celou dobu povídali…
A tak se uprostřed všech napětí a válečných a teroristických událostí rozvíjí i lidový humor, který zrcadlí každodenní setkávání s těmi, kdo jsou v něčem jiní. Pomáhá tak, jak tomu u humoru bývá, podívat se na věci trochu z nadhledu.
Proto si myslím, že i když se Izraelec zeptá, jaký je rozdíl mezi Arabem a baterií, a odpoví si, že baterie má aspoň jedno plus, pak to nemyslí tak smrtelně vážně.