(Ad Peter Morée, Rozkol?, Protestant 3/96)
Tradici neospravedlňuje prostě to, že tady je – její inspirativnost a životaschopnost potkává a poznává víra, až když se vystaví aktuálnímu oslovení a pozvání. Na oslovení Záchranou a Pravdou odpovídáme my teď, v Česku let devadesátých – a odpovídáme i za to, že se s tímto oslovením neschováme mezi kulisy dob minulých či předminulých, k čemuž právě bohoslužby svádějí. Ne nadarmo se v českobratrské teologii posledních padesáti let zdůrazňoval prostor bohoslužeb na úkor všeho dalšího vždycky, když angažmá ve vřavě doby hrozilo průšvihem (viz důrazy na budování tzv. svátostného prostoru v letech padesátých a pak znova za normalizace). A koneckonců i z nejednoho současného teologického projevu je slyšet nutkání estéta, který by se s křesťanstvím nejraději uzavřel do interesantních středověkých dogmatik nebo vypulérovaných liturgických forem. Jenže skutečné křesťanství nepůjde nikdy zaměnit za uspokojování náboženských potřeb – ať už barvotiskových nebo liturgicky vytříbených. Vždycky – ať slovy slangu současna či pojmy v tradici zakotvenými – budeme odpovídat zde a nyní za sebe a s odpovědností za sdělnost této odpovědi i pro druhé. Proto jsou tak strašně důležité nové písně – jsou-li dobré, jsou znamením, že církev k tradici pouze nezběhla, aby se skryla mezi kulisy minulosti. A proto jsou tak důležité i písně starší a staré – abychom si připomněli, že tu teď a nyní nestojíme (a nezpíváme) jako bychom přilétli z Marsu, ale s pokorou přijali své místo v zástupu svědků, putujících skrze tak proměnlivé časy.
Platí ovšem, že tradice není samonosná a už vůbec ne samospasitelná, nýbrž že zrovna dnes je na nás, zda a kam ji poponeseme. Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré – takhle jsem se ve svém článku (Protestant 1/96) přiznal a přiznávám k tradici i já; s přesvědčením, že každý liturg, který dá víc na Oslovení než na své liturgické choutky a předsudky, bude už vědět, co s písněmi novými i starými.
A pro všechny podezřívavce – rascal nejsem.