Rád bych doporučil knížku, která vyšla v němčině v Lucernu 1993 v edici Exodus s titulem Die Sowohl-als-auch-Falle. Podává teologickou kritiku postmodernistického myšlení, kterou přinášejí tři autoři: Kuno Füssel, Dorothea Sölle a Fulbert Steffenski.
Jako ukázku uvádím několik úryvků ze studie D. Sölle:
Postmoderna neuznává protiklady života a smrti, Boha a model, dobra a zla, lásky a hříchu. Boj a solidarita jsou pro ni jen trapnými výrazy. Jmenované protiklady musejí zmizet. Základní představy náboženské tradice nemají být používány. Přítomnost není chápána jako dějinná a měnitelná. Nikdo nemusí být zachráněn, spasen. Principiálně se vyřazuje představa o Božím slovu jako o slovu, které tvoří život a nový život umožňuje. Jsou „jen slova“, a ta mají všechna stejnou platnost.
Radikální pluralismus a totální tolerance potřebuje specifickou „strategii zapomínání“. Musí být nacvičeno myšlení, že všechny události mají stejnou platnost.
V jednom letáku mírového hnutí z USA, který vybízí ironicky ke vstupu do elitního klubu New world order, stojí věta: „Jakákoli vzpomínka na jakoukoliv událost, která se stala v minulosti, je přísně zakázána.“ Nesmí existovat žádná nebezpečná vzpomínka. Musí zmizet všechno zaměření židovské a křesťanské tradice na mesiášskou říši, na království Boží.
Totálnímu individualismu se musí podřídit křesťanské lpění na společenství, na sboru, na Božím lidu nebo na jiných formách kolektivního přesvědčení.
Postmoderna spočívá na jakési „druhé produkční“ přírodě, která nahrazuje staré stvoření.
Absolutní páni postmodernistického myšlení přizpůsobují všechno podmínkám trhu. Jeho filozofičtí velekněží slouží vševědoucímu rozumu, a to, že se poddává „trhu“ jako svatému místu uctívaného božstva, pokládají za svobodu.