A kníže věku tohoto? Ten nevěděl nic
o Mariině panenství,
o narození Páně,
ani o jeho smrti.
Nevěděl o žádném z těch tří tajemství křiku,
jež nastala v tichosti Boží.
Jak se však o nich dozvěděl svět?
Na nebi hvězda zazářila,
jasnější nade všechny hvězdy,
a její světlo – to se nedá popsat.
Hle, nová hvězda, užasli všichni,
a všechny ostatní hvězdy i slunce i měsíc
se přidaly k ní a roztančily sborem
a její světlo zaplavilo svět.
Všichni se divili, všichni se ptali:
Kde se tu vzala tahle nová hvězda,
které se nic nevyrovná?
Tehdy se rozpadla veškerá magie,
rozlomila se pouta,
rozptýlila se mračna bludu,
rozvrátilo se staré království,
protože Bůh se zjevil jako člověk
k novotě věčného života.
Tak začalo všechno, co připravil Bůh,
a všechno se dalo do pohybu,
neboť se rozhodl zahubit smrt.
(Ignác Antiochijský, List Efezským 19, volnější překlad)
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ (Matouš 2,1–6; Micheáš 5,1)
Hymnus o hvězdě se nachází v listu, který Ignác poslal efezským křesťanům někdy před rokem 117, když cestoval do Říma, kde měl být předhozen lvům (srv. Pt 8/2025). Na první pohled nemá nic společného s Ignácovým mučednickým posláním a některé výrazy (Boží tichost, resp. klid) nevypadají moc ortodoxně, spíše mysticky. Přesto však o její autenticitě není pochyb, protože v řadě ohledů je s Ignácovou korespondencí v souladu.
Společným jmenovatelem oněch „tří tajemství křiku“ z Ježíšova života je totiž jeho inkarnace, skutečné lidství, o němž Ignác hovoří opakovaně. V neúnavné polemice s dokéty, kteří považovali Ježíšovu pozemskou existenci za zdánlivou, Ignác znovu a znovu připomíná, že „náš Pán Ježíš Kristus se narodil z Marie i z Boha“ (Eph 7,2); „Marie jej nosila v životě podle Božího plánu, ze semena Davidova, ale z Ducha svatého…“ (Eph 18,2 těsně před naším hymnem); pochází „podle těla z rodu Davidova, je synem lidským i synem Božím“ (Eph 20,2); „opravdu se narodil, jedl a pil, opravdu byl pronásledován za Pontského Piláta, opravdu byl ukřižován a umřel … opravdu byl vzkříšen z mrtvých svým Otcem; ten vzkřísí podobně i nás, kteří mu věříme“ (Tralleským 9).
Druhým, méně šťastným aspektem Ignácova hymnu je nezájem o dějiny, zvláště pak nezájem o dějiny Izraele. Zatímco Matouš do své fantazie zapřáhl dobře známou hvězdu, aby dovedla mudrce do známého Jeruzaléma, kde jim znalci Písma měli otevřít oči pro známé proroctví Micheášovo, v hymnu je sice krásně, ale naprosto obecně vylíčeno dění, které zasahuje celý svět. Všechno a všechny. Není zakotveno v dějinách Božího lidu – ty jsou jakoby nahrazeny jediným, velkým kosmickým třeskem. „Vládcem tohoto světa, starého království“ je v hymnu nejspíše míněn odvěký Boží nepřítel, zatímco v Matoušově evangeliu je role nevědomého a oklamaného vladaře přisouzena konkrétní historické postavě: Herodovi.
K tomu ale hned musíme dodat, že Ignác aspoň zčásti toto manko nahrazuje již citovanými výpověďmi o „opravdových“ událostech v Ježíšově životě, výpověďmi, jež voní tradičním Krédem, a díky tomu jsou aspoň trochu zakotveny ve skutečných dějinách. V době, kdy žila Panna Marie a Pontský Pilát. Podobně je tomu i s rolí Izraele, kterou Ignác sice odsouvá do pozadí, ale nezamlčuje ji úplně; někdy dokonce chválí staré izraelské proroky, zase ovšem jen v souvislosti s Kristem: „Milujeme i proroky! Vždyť i oni hlásali evangelium, doufali v Krista a očekávali jej. Vložili v něj svou důvěru, a proto byli spaseni, neboť žili v jednotě s Ježíšem Kristem. Tito svatí lidé jsou hodni naší lásky a obdivu; sám Ježíš Kristus o nich vydal svědectví, a tak jsou připočteni k evangeliu o naší společné naději.“ (Filadelfským 5,2)