Text: Lukáš 17,20–25
Lk 17,20–25: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: ‚Hle, tam je, hle, tu;‘ zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení.
Evangelista Lukáš nás uvádí do rozhovorů, které Ježíš vedl cestou do Jeruzaléma. Na cestě z hory proměnění, kde se ukázal učedníkům spolu s Mojžíšem a Elijášem na znamení kontinuity s Božím zákonem a s Božími proroky. Na cestě do Jeruzaléma, kde ho představitelé Božího zákona, zákoníci a velerada, obžalují a zabijí, tak jako řadu jiných Božích proroků. Ježíš jde ve stopách Zákona a Proroků, Mojžíše a Elijáše, a přitom on sám ztělesňuje nový zákon, on sám je posledním Božím prorokem po Janu Křtiteli. Tak jako Mojžíš vedl lid do zaslíbené země, i Ježíš vyhlašuje Boží království. A tak jako Mojžíš sdělil lidu Boží Desatero pro život v zaslíbené zemi, i Ježíš vysvětluje svým učedníkům i mnoha dalším posluchačům pravidla nového života v Božím království, v království, kde vládne jeho nebeský Otec.
Království jiného druhu
Lidé, kteří Ježíšovi naslouchali, měli ovšem o Božím království svoje vlastní představy. Očekávali od Boha obnovu starého izraelského království s králem z Davidova rodu. Doufali, že zaslíbený Mesiáš se ujme vlády a vyžene nenáviděné římské okupanty. V této víře se utvrzovali starými žalmy, do kterých jejich předkové vložili všechny své starosti i radosti. Když se jim pohané posmívali, „kde je ten váš Bůh?“, vzpomínali na poutní slavnosti, jak chodívali do Božího domu a zpívali „zpěvy díků tobě, svému Slitovníku“, jak jsme slyšeli v Žalmu 42. Vzpomínali na staré časy, kdy Hospodin přebýval uprostřed nich, provázel je pouští s archou úmluvy a potom si nechal v zaslíbené zemi postavit v Jeruzalémě chrám. Vzpomínali na Davida a Šalomouna, slavné izraelské krále, které si v představách idealizovali jako zástupce spravedlnosti a milosrdenství. „Své, Bože, soudy dávej králi,“ slyšeli jsme v Žalmu 72, jenž je snad jako jediný připsán Šalomounovi, který založil chrám a proslavil se jako rozšafný a milosrdný soudce. Není to náhoda, neboť v Šalomounově jménu zaznívá slovo „pokoj“ (šálom), a pravý pokoj je možný jedině tam, kde se král podřizuje Božímu zákonu, obhajuje spravedlnost, zastává se ponížených. Žalm, který se možná zpíval při nástupu nového krále na trůn, připomínal Davidovým a Šalomounovým potomkům: Nikdo není nad zákonem, korunou královského syna je spravedlnost a jeho ozdobou je milosrdenství. Před takovým králem se rádi skloní v úctě i obyvatelé dalekých zemí – „i přinese mu dary Arab i Habešan, do jeho služby dá se v úctě lid cizí ze všech stran.“ (Žalm 72 cit. dle EZ 1979, Samuel Verner)
Království Boží je mezi vámi
Na pozadí těchto snů a tužeb nás ani nemusí překvapovat, že podle Lukáše se s onou otázkou po Božím království na Ježíše neobracejí jeho učedníci (tak jako jinde v evangeliích), nýbrž právě farizeové – zástupci vzdělané židovské elity, kteří tyhle žalmy znali nazpaměť, horlivě dodržovali zákon a očekávali příchod Mesiáše. A Ježíš je jako takové respektuje a odpovídá jim s velkou vstřícností: „Království Boží je mezi vámi!“ My jsme jako křesťané zvyklí vztahovat ta slova pouze sami na sebe – ano, tady mezi sebou máme Boží království, tady, kde chválíme Boha a provádíme správně všechny liturgické obřady, tady je Bůh s námi. Avšak s ohledem na náš text bychom si tuhle představu měli trochu opravit – království Boží je všude tam, kde se lidé scházejí v jeho jménu, s otázkami po jeho království, s úctou k jeho zákonu, ve víře v jeho milosrdenství a s rukama připravenýma konat jeho vůli. Všude tam platí – ať jsou to Židé, nebo křesťané, nebo kdokoli jiný – že Boží království není kdesi daleko. Boží zákon „není v nebi, abys musel říkat: ,Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom jej plnili?‘ Není ani za mořem, abyste se vymlouvali: ,Kdo se nám přeplaví přes moře a přinese nám jej, abychom jej plnili?‘“ Takhle to vysvětloval Hospodin Mojžíšovi podle Deuteronomia (30,11–14) a pokračoval: „To slovo je ti velmi blízko, je ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“
Riskantní spiritualizace
Jestliže je ovšem Boží království uvnitř jednotlivce, hluboko v jeho srdci, mohlo by nás to svádět k představě, že na tom, co je venku, už tolik nezáleží. Království Boží není z tohoto světa, mohli bychom si říci, naším jediným Pánem je přece Pán Ježíš, takže se vlastně ani nemusíme starat o všechny ostatní vladaře a potentáty a vůbec o tu špinavou politiku. Můžeme přece z labyrintu světa utéci do ráje svého srdce, do úzkého kruhu vyvolených Božích dětí, a společně s nimi očekávat konec světa, po němž nás čeká už jenom vstupenka do ráje. To bychom ovšem byli úplně vedle. Pán Ježíš nás přece naopak vysílá do světa, zamazat si ruce. Jinak přece mohl sám rovnou zůstat na hoře proměnění a společně s Mojžíšem a Elijášem si lenošit ve třech stanech, které jim chtěl Petr postavit. Nemusel se dotýkat vředů malomocných, nemusel vyhánět démony z posedlých, nemusel se trmácet do Jeruzaléma, aby se tam otevřeně postavil zákoníkům, farizeům, pokrytcům. Pán Ježíš však věděl, co ho čeká, a přece do toho šel. A trpělivě to svým učedníkům vysvětloval, i když tomu dlouho nerozuměli. Připravoval je na dobu utrpení, kdy si budou „toužebně přát, aby spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatří jej“. Připravoval je na to, že on sám „musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení“, že podobný osud čeká i jeho následovníky a že takové to bude dlouho, předlouho, třeba i víc než dva tisíce let.
Riskantní akce
A na druhé straně jsou tu nedočkavci. Kdy už to nastane? A kde začneme? – vyhrnují si rukávy, chtějí znát detaily osvobozovací vojenské operace. Ptají se logicky, na čas a místo, ale Ježíš jejich horlivost krotí a rozšiřuje jim perspektivu: Čas Božího království je něco jiného, než ten náš, který si představujeme lineárně, v jediné přímce, na kterou bychom si rádi narýsovali termíny jako do kalendáře a všechno si pěkně zorganizovali. A stejně tak ani prostor Božího království nelze lokalizovat někam na tuto zemi, na nějaký Sijón, kde bychom se třeba opevnili a potom z něj – jako nějací křižáci při obhajobě Božího hrobu, s odvoláním na Boží jméno – dobývali další a další území. To všechno už tu v dějinách církve mnohokrát bylo a vedlo to jen k deziluzi. Chiliastické blouznění, náboženské války, agresivní misie – a co z toho? Zklamání ve vlastních řadách a naprostá ztráta věrohodnosti církve v očích světa. Velkohubé řeči o křesťanských a rodinných hodnotách, zbytnělé ego, démonizování politických protivníků, lež a pomluva jako účel světící prostředky – to jsou spolehlivé signály takového aktivismu.
Příchod Syna člověka
Pán Ježíš však přišel pro všechny. Jeho slova platí všem – jak těm, kdo by chtěli ze světa utéci do svého nitra, tak i těm, kdo by chtěli svět dobývat s Božím jménem na rtech, ale s obrovskou arogancí v srdci. Všichni mají vyslyšet Ježíšova střízlivá napomenutí. Nepodléhejte iluzím, nepodléhejte panice, nevěřte, když vás volají sem nebo tam, nespoléhejte na žádné výpočty konce světa. Nevěřte duchovním učitelům, kteří mají pro vás nalinkované cesty ke spáse. Nic z toho vám příchod Páně nepřiblíží ani o fous, nic z toho vám neulehčí situaci těch, kdo následují Pána Ježíše ve svých vlastních životech a jedinečných, neopakovatelných okolnostech. Žádné zvěsti a pohádky, že se prý Mesiáš už kdesi objevil, nám nepomohou a nezbaví nás povinnosti plahočit se dál tímhle špinavým a nepřátelským světem, a uprostřed něj ukazovat lidem cestu k Božímu království, které je uprostřed nás, uprostřed nich. Uprostřed bezpráví ukazovat k Božímu zákonu, který je v našich ústech a v našich srdcích. Po vzoru Mojžíše, Jozue, Samsona, Davida, Šalomouna a mnoha dalších vysvobozovat trpícího, když volá v nouzi, smilovávat se nad potřebným, zjednávat právo poníženému, bojovat s utlačovateli. Po vzoru trpícího služebníka, který nekřičí a nepozvedá hlas, ale soud vyhlásí podle pravdy, takže i ostrovy čekají na jeho zákon (Iz 42), po vzoru toho, jenž „bude tiše sestupovat v duše všem, tak jako déšť, který skrápí zem“. Dokud nepřijde ten, kterému je drahá krev trpících a potřebných, ponížených a utlačených, ten, který sám nesl kříž, a proto nám rozumí lépe než my sami. Ten, při jehož příchodu se jedním rázem celé nebe rozzáří, zmizí všechny pochyby a jeho slávou bude naplněna celá zem.
Přijď, Pane, opět, Maranatha! Amen.
V Praze-Braníku 12. 11. 2024
Na prosbu autora připojujeme i seznam písní, které ke kázání patří: EZ Žalm 42 (= NEZ 58) Jako jelen mučen žízní (M. Rafajová); EZ Žalm 72 Své, Bože, soudy dávej Králi (S. Verner); EZ 152 (= NEZ 339) Věříme srdečně v jediného Boha (J. Třanovský); EZ 248 Ježíše se nespustím (L. B. Kašpar). To se týká zejména Vernerova Žalmu 72, který byl z nového evangelického zpěvníku vypuštěn z nepochopitelných důvodů. Nedostatky nového zpěvníku lze naštěstí aspoň zčásti kompenzovat paralelním užíváním starého zpěvníku, což některé sbory, například v Praze-Braníku, vstřícně umožňují.