Potřebujeme v církvi lídry?
K Pacovského kritice knihy Davida Nováka „Kdo jsem já, abych vedl“ (Prot 2/25)
Dovolím si začít odpovědí na položenou otázku. Dle mého názoru v církvi potřebujeme lídry jako sůl! A to v plně biblickém vyobrazení soli týkající se její funkce i množství.
Autor článku staví svou kritiku především na používání pojmů, kdy se například, jak tvrdí, v knize místo „služba“ užívá „vedení“. Kniha však jednoznačně vychází z pojetí vedení jako služby. Osobně nevidím riziko v případném používání pojmu vedení jako pojmu, který zastřešuje jakoukoli pozici či roli, kdy někdo přebírá zodpovědnost za společné dílo, ať je to král, předák, premiér, vojevůdce, farář, učitel, rodič, vedoucí kroužků. Podobně jako nevidím riziko ve využívání synonym obsahujících zodpovědnost za vedení jako: pastýř, vůdce, lídr, vedoucí, ředitel, synodní senior, kurátor aj. pro jednotlivé specifické situace. Vždyť i Bůh Ježíše, co by náš vzor, vyvýšil jako „…vůdce…“ Sk 5,31.
Vycházeje z nároku autora článku na kvalitu výraziva: „Jako učedníci Slova věříme, že na slovech skutečně záleží“ mi velmi zaskřípá, když ve zjevné snaze znevážit kvalitu knihy K. Pacovský píše: „Jestli něco dle mého názoru v církvi nepotřebujeme, pak jsou to sebevědomí lídři.“ Čtenáři neznalému knihy je tak v článku podsouváno, že D. Novák volá především po sebevědomém lídrovství. O tom však kniha vůbec není! Sousloví sebevědomé lídrovství jsem si v knize osobně nikde nevšiml. Naopak jsou zde kapitoly jako „Pláč jako součást vedení“, „Osobní krize“, „Umění být v čele a přesto druhý“ aj.
Dovolím si citovat ještě další tvrzení z článku: „Výzvy k vůdcovství a panování nad druhými bychom ostatně v evangeliu hledali marně.“ Výzev není třeba, neboť vůdcovství a novozákonně např. řízení církve je samozřejmou součástí Božího ustanovení viz 1K 12,28: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za … řízení církve…“ A jak jinak vykládat ustavení Petra coby skály, na níž bude vybudována církev (Mt 16,18.19), s výzvou J 21,15 „Pas mé beránky“, než jako ustavení do pastýřské, jinak lídrovské, role. Další známé místo s pokyny pro lídry coby „správce Božího domu“ je v Tit 1,7. Také je dobré si uvědomit, že samozřejmou součástí evangelia je celý Tanach, kde se to lídrovskou tématikou jen hemží. Lorin Woolfe v knize The Bible on Leadership výstižně uvádí, že bible je nejrozsáhlejší kolekcí lídrovských kazuistik. Sám jsem si, ke své škodě, masivního lídrovského rysu a mnoha praktických lídrovských podnětů Písma dlouho nevšiml.
Ještě zmíním tvrzení autora, že cit.: „Kniha … podprahově podsouvá jako normu křesťanského soužití klerikalismus v moderním hávu.“ Zpětně jsem zkoumal, zda zmiňovaný rys v textu knihy někde rozpoznávám, a nikde jej nenalézám. Nemohu se ubránit spíše středověké setrvačnosti, s níž kritik uchopil a posuzuje obsah knihy.
Knihu vnímám veskrze pozitivně. Téma vedení, které je v cizojazyčné produkci velmi důkladně desítky let kvalitně zpracováváno, v této publikaci dle mého názoru získává důstojného „domácího“ zástupce. Zvláště oceňuji, že se v díle setkáme s řadou praktických dopovězení z širokého okruhu osvědčených světových lídrů, zaštítěných také mnohaletou lídrovskou praxí autora samého. Osobně jsem již vděčně využil v našem sborovém společenství citace několika míst knihy. Doporučuji zvláště lídrům, a těmi jsme, alespoň někdy v té či oné roli, téměř všichni.
Dan Žárský
Má být lídrovský model brán jako něco samozřejmého?
Jsem rád, že zde vedle mého nedávného článku zaznívá obhajoba knihy Davida Nováka. Vyděsilo mě, že by můj text mohl být chápán jako zjevná snaha ji znevážit. Omlouvám se proto, pokud to tak vyznívá. Nemělo se jednat o zevrubnou recenzi. Její četba mě zkrátka podnítila k volnému zamyšlení, které jsem se nakonec rozhodl zveřejnit, protože mi mezi pochvalnými hlasy chybělo pozastavení nad tím, jestli má být lídrovský model v církvi bez diskuse brán jako něco samozřejmého.
Uznávám, že jsem chtěl být provokativní a celé jsem to vyhrotil do jednostrannosti. Má kritika však neměla směřovat proti obsahu v různých ohledech užitečné knihy, ale problematizovat slovník, jejž užívá a který spíše nereflektovaně odráží podhoubí, z něhož kniha vyrůstá a pro něž se mi těžko hledá příhodnější označení než právě klerikalismus, a to ve smyslu nadřazenosti duchovenstva nad laiky. Tak před ním varuje papež František nebo třeba Tomáš Halík. Ačkoli si ideu všeobecného kněžství několik staletí po Lutherovi i jeho českých předchůdcích začíná osvojovat i římskokatolická teologie (vyzdvihující nyní participaci všech pokřtěných na poslání církve), trvám na tom, že „nemoc klerikalismu“ se stále týká i protestantů. Když odhlédnu od okrajové, o to však úsměvnější honby za kolárky a taláry, projevuje se mnohem civilněji, po firemním vzoru právě přílišným důrazem na vedoucí, a s ním spojeným upozaďováním služby těch, kteří do vrstvy vedoucích nepronikli. Pokud veškeré rozmanité úřady, obdarování a služby v církvi (viz 1K 12,31) začneme zahrnovat pod pojem „vedoucí“, zdeformujeme tím Pavlovu představu církve jako jednoho těla, v němž se všichni doplňují stejně jako různé orgány a končetiny. Místo toho nám zbude dichotomie klerici vs. laici: rozdělení na ty, kdo vedou a jsou za to placeni, a na ty, kdo jsou vedeni a platí si za to.
Na druhou stranu musím připustit, že slova jako lídr nebo vedoucí (a v politice bohužel opět častěji i vůdce) vyjadřují realitu, v níž žijeme. A pro ty z nás, kdo někdy vystupujeme ve vedoucích rolích, je potřebné a prospěšné si uvědomit, že v takové pozici jsme, disponujeme mocí z ní plynoucí, a že bychom s touto autoritou měli nakládat uvážlivě a odpovědně. Ideálně bychom se v této problematice měli též vzdělávat, k čemuž vede i zmiňovaná kniha. Pokud si svou autoritu nechceme přiznat nebo nejsme ochotni převzít kormidlo spojené se svěřeným úřadem (ať už z domnělé pokory, či nerozhodnosti), je to také špatně.
Jak totiž trefně píše Dan Žárský, lídry „jsme, alespoň někdy v té či oné roli, téměř všichni“. Toto je, myslím, klíčový postřeh, který by měl být – pokud se už musí o leadershipu v církvi mluvit – zdůrazňován. Naprostá většina principů z knihy Davida Nováka se hodí každému, kdo se jako křesťan pohybuje mezi lidmi a občas vyvine nějakou aktivitu, bez ohledu na to, zda je či není považován za vedoucího: Koho se netýkají konflikty se spolupracovníky, sladění duchovního a pracovního života, efektivní plánování času, otázky vlastního vlivu na ostatní nebo obecnější problematika zdravého vztahu k sobě i druhým, přehnané nároky na sebe či druhé, pocity méněcennosti, závist či pýcha? Rady v takových oblastech jsou platné pro každého a je přinejmenším škoda, když je v církvi adresujeme jen těm, kdo jsou nebo chtějí být na předních místech.
Kudy navíc probíhá hranice mezi tím, kdo ještě vedoucí je a kdo už ne? Někdy jsme sami ve vedení, jindy s ním pomáháme a někdy se zase rádi necháme vést. Většinou je tentýž člověk i uvnitř jednoho sboru současně vedoucím v jednom úkolu, zatímco v jiném jen přijímá rozhodnutí druhých. Role vedoucího by proto neměla být naší identitou. Vedoucí by neměli být zvláštní kastou. Nerovnosti se objevují přirozeně (ať už z hlediska pravomocí, zaměstnaneckého poměru či třeba věku), ale nemusíme je ještě vědomě posilovat slovíčky. Myslím, že je zdravé, aby už mládež věděla a jasně cítila, že kdokoli ve vedoucí pozici je stejným poutníkem na cestě následování Krista jako oni, že i on je součástí téhož společenství, že jdou stejným směrem a vzájemně si v tom pomáhají. Je to koneckonců otázka transparentnosti i stále aktuálnější prevence zneužívání moci v jakékoli podobě.
Při budování zdravého křesťanského společenství bychom se měli zbavit pocitu, že to tu řídíme, že někomu méně vyspělému poskytujeme službu. Pokud někoho chci vést k vlastní zralosti a respektovat jeho důstojnost jako sourozence v Kristu, nemohu k němu přistupovat paternalisticky. Pokud se přestaneme nálepkovat jako vedoucí, půjde nám to podle mě snáz. Jen tak mohu dávat druhým možnost přirozeně růst, aniž bych je zbytečně dusil v pozici ovládaných, nebo je naopak předčasně tlačil do pozice vedoucích. I na roli správce sboru (užiji-li pojem staré jednoty bratrské) se lze dívat jinak než optikou amerického leadershipu. Snad zde příliš nemíchám jablka s hruškami, ale jiný směr podle mě vytyčují například starší knížky Pastýřská péče od Josefa Smolíka, Pastorace v postmoderní společnosti od Aleše Opatrného nebo stať Duchovní péče jako povolání Jürgena Ziemera vydaná nedávno Ondřejem Mackem v knize Cesty k lidem. Na druhou stranu by důraz na péči či službu neměl vést k mnohdy dobře míněnému klerikalismu obětavých farářek a farářů, kteří vše nesou na svých bedrech a neodvažují se do poslání církve zapojovat i ostatní.
Nechci ale v žádném případě zlehčovat extrémně náročnou a potřebnou službu těch, kdo stojí v čele a řídí složité organizace, jakými jsou třeba velké sbory. Je hoden úcty a podpory každý, kdo přijme takovou zodpovědnost. Pro někoho může být snadné vystupovat před lidmi, pro jiného je to opravdová oběť. Jak pro ty, kteří s touto rolí zápasí, tak pro ty, kdo se v ní cítí jako ryba ve vodě, může být úlevné nebo naopak zdravě usměrňující, když si uvědomí, že v tom celém nemusejí stát jako osamělí lídři proti stádu.
V církvi naléhavě potřebujeme pastýře, kteří jsou si vědomi, že nespravují své stádo, ale stádo Kristovo (Kristus říká „Pas mé beránky“, nikoli své), a že nejsou zdaleka jediní, kdo jsou povoláni ke službě (byť i v tom nejmenším společenství), neboť každá sestra a každý bratr je tu se svým povoláním a dary Ducha svatého i pro ně. Ignorovat to znamená nepřijímat ostatní křesťany za své bratry a sestry, ale za své ovečky. Potřebujeme „vůdce věrné z bludu noci“, kteří druhé vedou, ale ne ve smyslu řízení či ovládání: vedou z otroctví ke svobodě, ke zralosti a dospělosti, vedou ke Kristu, tomu nejlepšímu pastýři, a jeho vedení podřizují druhé i sebe. A jen zcela na okraj: vedle římského výkladu Mt 16,18 o Petrovi jako skále, na níž Kristus zbuduje církev, lze připomenout i reformační výklad, který v návaznosti na Augustina rozlišuje mezi „skálou“ (petra), kterou Petr vyznal, a Petrem jako „skalníkem“ (petros), od této skály odvozeným.
Velmi by mně mrzelo, kdyby tato polemika vyzněla jako kritika s nepříjemnou pachutí, zvlášť těch, kdo se o něco snaží, přebírají zodpovědnost za vedení, a protože jsou vidět, tak to vždycky nemilosrdně schytají ze všech stran, zejména od peciválů ze závětří. To by bylo opravdu hodně nespravedlivé. Přál bych si, abychom dokázali tvořit a zakoušet církev, kde se všichni navzájem přijímáme bez ohledu na postavení v ní i mimo ni, kde nejdeme proti sobě, kde nemusíme přistupovat na konkurenční boje, kde nás ani nenapadne závidět úspěšnějšímu „lídrovi“, kde nemusíme usilovat o nadvládu nad druhými, ale naopak se vzájemně povzbuzujeme k práci na růstu Božího království v nás samých i okolo nás. Klíčem k tomu bude asi láska… podle té nás poznají.
Karel Pacovský