Loni vyšla nová kniha věnovaná křesťanskému leadershipu z pera kazatele Davida Nováka, který již několik let stojí v čele Církve bratrské. Musím přiznat, že její četba ve mně vyvolávala rozpaky znásobené tím, že jsem na ni slyšel doporučení od různých lidí napříč ekumenou. Nejde přitom o to, že bych v knize nenalézal hodnotné myšlenky. Spíše chovám nedůvěru vůči samotným snahám o aplikování principů managementu v prostředí církevní služby. Mezi oběma těmito světy spatřuji zvláštní nesoulad, který se projevuje i v napětí mezi zbožným názvem a marketingově chytlavým podnázvem této atraktivně zpracované publikace. Okamžitě se mi vkrádá na mysl otázka, zda se mohu – nehledě na to, „kdo jsem, abych vedl“ – po přečtení jakékoli takové knihy opravdu „stát inspirativním lídrem s respektem a autoritou“, a pokud ano, zda takto pojatý návod neulpívá příliš na povrchu. Nevede mě zkrátka jen k cizelování vlastní masky, kterou chci před potenciálními ovečkami nosit, abych tak – Husovými slovy – „měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“?
Východiskem knihy je přesvědčení, že „lídry potřebujeme všude – ve firmách, v neziskové sféře, ve veřejném prostoru, a samozřejmě i v církvi“. Dovolím si být provokativní. Jestli něco dle mého názoru v církvi nepotřebujeme, pak to jsou právě sebevědomí lídři. Vždyť tomu jsme se u Krista neučili: Jeden je náš lídr a my všichni jsme bratři a sestry. Všichni bez výjimky máme následovat Krista a v tomto následování pomáhat dalším; ale ne proto, abychom se mohli sami napasovat do pozice lídrů. Výzvy k vůdcovství a panování nad druhými bychom ostatně v evangeliu hledali marně. Je sice zřejmé, že v církvi naléhavě potřebujeme vyzrálé osobnosti, plné Ducha, s pastýřským srdcem, které se v případě potřeby nebojí promlouvat pevným hlasem a v síle modlitby činit důležitá rozhodnutí a brát za ně odpovědnost, ale pochybuji, že se takoví lidé rodí na kurzech leadershipu.
Možná se ale mé znepokojení týká „jen“ užívaných pojmů. Jak to, že se „služba“ v církvi najednou proměnila ve „vedení“? Jak to, že se z „pastýřské péče“ stalo „vůdcovství“? A opravdu nemám pocit, že jediný problém těchto slov spočívá v jejich historickém zatížení, jak se s odkazem na nacistické Německo zamýšlí sám autor. Zde nejde o pouhé slovíčkaření. Osobně vidím velký rozdíl v tom, jestli někoho označím za křesťanského lídra či vůdce, anebo třeba za zkušenějšího spolubratra, presbyterku, pastoračního pracovníka, farářku daného sboru apod. Jako učedníci Slova věříme, že na slovech skutečně záleží. Slova, která užíváme, spoluutvářejí realitu, v níž žijeme. A pokud chceme mít mezi sebou vůdce, nutně jim musíme najít i podřízené. Kdo z nás bude vedoucí a kdo podřízený? Smysluplná organizace většího počtu lidí s sebou sice nevyhnutelně nese, že někteří přebírají větší iniciativu a zodpovědnost než jiní, ale tato slůvka nás podle mě vedou mnohem dál, než si vyžaduje přirozená nutnost.
Kniha s řadou užitečných rad a moudrých postřehů nám tak podprahově podsouvá jako normu křesťanského soužití klerikalismus v moderním hávu, model církve, která stojí a padá na silných vůdcích. Paradoxně v době, kdy se římskokatolická církev od reformačních církví učí synodalitě a demokratizaci církevního života, vyhledávají mnohá protestantská společenství autority. Kladu si otázku, jestli ale církevní sbory po takových vůdcích skutečně touží, nebo zda jen mají profesionální církevníci – masírovaní populární literaturou a seberozvojovými podcasty – pocit, že se od nich vůdcovská role očekává a nelze si počínat jinak.
Určitě je mnoho lidí, kteří stojí o to stát se lídry… Ale stojíme v církvi opravdu o lídry? Nepotřebujeme spíše jeden druhého jako sourozenci ve víře, kteří se navzájem doplňujeme svými různými obdarováními? Ať už pečujeme o druhé, vyučujeme, modlíme se, staráme se o technické a administrativní záležitosti, uklízíme, vaříme, pečeme, nasloucháme, doprovázíme, nabízíme pomocnou ruku, nebo třeba rádi zpíváme, budujeme tím společný prostor, v němž můžeme zakoušet Boží království v poslušnosti témuž Pánu, aniž by kdokoli z nás ze sebe musel dělat vůdce.
Tento nový, nenápadný, ale o to plíživější klerikalismus nakonec škodí i samotným „vedoucím“, kteří se ve snaze o zachování tváře i vůdčí funkce musí ze „svého“ stáda vyčleňovat. Sami se tak ochuzují o velké bohatství, které přináší plnohodnotné zapojení do stáda Kristova, z nějž by mohli – osvobozeni od ubíjejících tlaků na budování či udržení kýženého respektu a autority – čerpat posilu pro svou namáhavou práci a službu.
Obávám se, že předpoklady, s nimiž kniha pracuje, v důsledku samy o sobě nevytvářejí zdravé společenství bratří a sester, ale chorobné struktury, v nichž spolu ctižádostiví jedinci zápasí o to, kdo bude vést a kdo bude veden. Vždyť to velmi dobře známe ze světa. Přiznávám, jsem dost naivní a asi si církev příliš idealizuji, ale Ježíš mě utěšuje a povzbuzuje: Ne tak bude mezi vámi…
David Novák, Kdo jsem já, abych vedl
Návrat domů 2024