Knih jako je Brueggemannova Bible a postmoderní představivost není mnoho. Vzhledem k tématu, o němž pojednává, není totiž tlustospisem. Už to samo o sobě je pozoruhodné. Na druhou stranu je pravda, že po seznámení s Brueggemannovým myšlením leckterý čtenář zatouží po nějakém autorově tlustospisu, jakým je např. jeho Teologie Starého zákona.
Několik aktivistů se rozhodlo na konci roku 2016 zorganizovat Pochod pro Aleppo. Prohlásili, že „zachránit Sýrii znamená zachránit Evropu. Naše pouť je snahou ukázat, že původní hodnoty žijí a spojují nás. Péče o společné téma je důležitější než uměle vyvolaná nenávist, která rozděluje.“
Proč je dobré číst spisovatele z devatenáctého století? Protože schémata lidského chování zůstávají neměnná. Dějiny se sice mění, národy okupují jiné národy, vedou všelijaké války, uzavírají všelijaké smlouvy, tedy o vývoji lze polemizovat.
Drobná knížka byla pro mne ideálním čtením do tzv. vánoční pohody. Křesťanskou vánoční pohodu popírá každým slovem – a usvědčuje ji z kýče. Maročan Šukrí, narozený v Rífu, se jako malý přestěhoval s rodiči do Tangeru, aby unikli bídě.
Po válce napsala Toyen: Považuji světový názor vědeckého socialismu za dosavadní vrchol relativního poznání absolutní pravdy. (M. Reiner, str. 246). A už v roce 1947 bydlí Toyen natrvalo v Paříži. Co je člověk, ptám se vždycky v situacích, kdy není jisté, co bude.
V soběhrdském kostele vidíme několik obrazů z jinak bohaté tvorby malíře a spisovatele Pavla Rejchrta. Stejně jako bratři Luděk a Miloš i Pavel vystudoval teologii, ale věnoval se především dílu spisovatelskému a výtvarnému. Výtvarnému možná víc, podle jeho vlastního vyjádření se při malbě může více uvolnit.
Výstava s názvem Cranach ze všech stran mne zaujala z několika důvodů. Návštěvník má možnost nahlédnout do myšlení renesančního člověka (zmítaného mnoha společensko-politickými bouřemi) nejen díky vizuálnímu vjemu, ale také díky zasvěceným komentářům k jednotlivým dílům.
Výstavy současných umělců připravuji i proto, aby vznikl prostor potkat se s tím, co zajímá mladé citlivé umělce. Vytvořit most mezi tím, co se odehrává zde v kostele, a tím, co se děje venku.
Nedávno jsem shlédl australský snímek Cesta naděje, který se pro mne stal zvláštním pandánem k filmu Americký sniper (USA, 2014, 133 min; režie: Clint Eastwood). Příběh ukazuje národní australské trauma z první světové války – bitvu u Gallipoli. Australský farmář Joshua Connor má zvláštní talent pro hledání podzemní vody vody ve vyprahlé krajině.
Přirozené pro mnoho lidí je toužit po klidu. O klidu hovoří lidé, kteří poukazují na tzv. konzervativní hodnoty. Klid, rozuměj život beze změn, život nenarušovaný změnou přicházející zvnějšku. Klid, toť odvěká touha po řádu zlatého věku. Klid, toť melancholická vzpomínka na to krásné, co bylo a co už není.