motto:
„Na sračky, na sračky… to jde píseň má … a když nejsem na sračky, tak to nejsem já…“
(lidová hospodská píseň)
Identita je jenom určitý neškodný velký komplex, jakési duševní spočinutí, domnělá sebejistota uprostřed temného průjezdu. Někdo ji spatřuje ve vyfukování kouře z cigarety, v grimase, v podržení posledního slůvka v ústech. Úředník si zas nese svou identitu v kufříku. A ženám skýtá kousek identity jejich kabelka jako cosi vnějšího a zároveň privátního na způsob amuletu.
Jde o projekci, duševní emoci, jež se v člověku odehraje – jen pár kolemjdoucích se ohlédne. Identita je jako nákaza, cosi nahodile epidemického, cosi zvenčí přiřazeného, původně snad národního, anebo též soudně úředně dodávaného spolu s identity card a PINem a jménem. Některé systémy protěžují individualitu jako cestu k identitě. Jiné rovnou popřely identitu ve jménu kolektiva. Ale žádný systém nic nezaručuje. A také naše bližní, i ty nejbližší je možno mít za záruku totožnosti, za referenci a paměť našeho života. Ba i naše tělo a naše mysl jako by identitu dodávalo. Ale to vše je mýlka…
Člověk je to, co není, je minulostí i budoucností. Neuvěřitelnou, neexistující minulostí, a o to méně existující budoucností. Ze své podstaty se jeho identita skrývá. Zná ji jako své boty – ale jen když bota tlačí nebo zas padá, tak ji pocítí. Avšak já hladové nevěří já sytému.
Identita je oddělenost od světa. Opouzdřenost sebe sama bezezbytku. A tedy smrt. Ale smrt je též totální zproblematizování všeho osobního a identického. Proto je ta kýžená identita vlastně nekýžená. Tíha života vychází zevnitř. Lidé říkají, že se bojí davu, neradi se ho účastní, ale je to jako se smrtí, nelze se tomu vyhnout. Smrt jako by brala poslední naději na identitu.
Ale ve smrti je i neznámo, tedy naděje proti naději. Pro ni, pro tu, která není vidět, žijeme.
Když popadne nás všeobjímající stud a octneme se ve vlastní klatbě, vlastní sebezáduše, v tenzi bezprizornosti, bezobsažnosti či totální vyděděnosti … vylijme svou duši, svlékněme ze sebe tu kůži posetou informacemi. Uzávorkujme svůj bytostný autismus.
A někdo se ohlédne.
A tak se sejdem… Stálo to za to.
Stále jsem to já, ó Pane díky.