Zemřel Jakub Polák. Před pár dny mu bylo šedesát a bohužel sám věděl, že mu mnoho času nezbývá. Jeho nikdy nesmazatelnou zásluhou zůstane angažmá v případě píseckých vrahů ze září 1993, kdy parta zdivočelých skinheads utopila v řece Otavě v Písku romského mladíka Tibora Danihela. Česká justice tehdy právě nesršela ochotou trestat zločiny z rasové nenávisti příliš přísně… Možná by to tak i zůstalo, kdyby se do případu nevložil Jakub Polák. Věnoval mu pět dlouhých let, sháněl svědky i nové posudky, které nakonec zajistily aspoň některým holohlavým agresorům dlouholeté tresty za rasovou vraždu. Jeho posledními „klienty“ byli odsunovaní nájemníci z Přednádražní ulice v Ostravě. Jakub Polák ale nebyl právník. Byl anarchista. Zasloužilý zakladatel místního hnutí, kterého jste v posledních dvaceti letech obvykle mohli potkat ve velmi podobné situaci: špinavém sepraném triku, které snad bylo kdysi černé, obklopen houfem mládeže mladší o dvacet třicet čtyřicet let, jak hlasitě vydává pokyny k „akci“, jejímž výsledkem nemělo být nic menšího než Spravedlnost. Když se novináři objevilo na displeji mobilu jméno „Polák“, bývalo složité schovat se. Když zůstal hovor třikrát bez odezvy, o hodinu později stál obvykle volající osobně ve dveřích redakce. Je mi moc líto, že už ho tam nikdy neuvidím. Už jen proto, že není obvyklé potkávat anarchistu, který se zasloužil o stát.
(Jindřich Šídlo 27. 9. 2012 na blogu HN)