28. září na Václavském náměstí
Je pravdivá legenda, že svatý Václav čeká v hoře Blaník, až nám bude nejhůře? Nebo jsme jen doposavad nedokázali rozpoznat, že svatý Václav je opět mezi námi a svůj národ právě teď vyvádí z područí uchvatitelů?
Jsou demonstrace, na které chodím bez rozmýšlení, tuhle jsem si trochu rozmýšlela. Na happening žádosti o svatořečení Václava Klause zvala skupina Z.L.O.S.T. – Zemská Lobby za Okamžité Svatořečení Tatíčka, a já když vidím žertovnou zmínku o „tatíčkovi“ nebo „tatíčkování“, mám vždycky strach, že se zas někdo pošklebuje Masarykovi. Navíc místo srazu bylo v 16 hodin „u Koně v Lucerně“, a ta socha je mi velice protivná. Dopadlo to ale tak, že po celý happening nebyla minuta, kdy bych necítila, že jsem přesně tam, kde mám právě být. Přitom tam nebyla smečka kamarádů jako při jiných akcích, skoro nikoho z účastníků jsem neznala. Kromě Olgy Richterové a Jiřiny Šiklové. Ta během proslovů a dalších oslavných úkonů poznamenala, že si není jista, zda se to nedotkne katolíků. Jsem přesvědčena, že rozumného katolíka se nic dotknout nemohlo. Velmi pravděpodobně v zástupu asi třiceti účastníků katolíci i byli. Není pravda co se psalo na www.lidovky.cz, že „akci ukončil zpěv pozměněného svatováclavského chorálu“. První sloka chorálu se zpívala během průvodu s ikonami a transparenty od kina Lucerna k soše sv. Václava několikrát a nepozměněná, pokud to dokážu posoudit. Můžete se zeptat Olgy. Projevy byly kvalitní, zpěv doprovázený zvukem houslí dokonce trojhlasý. Klaus se dočkal spravedlivého výčtu svých zásluh, z nichž některé je možno označit za zázraky (například zmrtvýchvstání mrtvých sponzorů ODS z 90. let) a byly mu přiděleny i patřičné atributy, jaké národnímu světci nesmějí chybět. U Václava Klause jimi jsou narcisy a veliká propiska. Účastníci si odnášeli domů obrázek světce, nepochybně ho mají v kuchyni přimagnetkovaný k lednici jako my; já si jich chamtivě vzala celý paklík a kdo k nám přijdete, řekněte si o jeden.