Bez velké pozornosti (m.j. i českých evangelíků) proběhly oslavy 60. výročí Slovenského národního povstání. S jakou rozporuplností je přijímáno na Slovensku, si všímá Martin Muránsky: „SNP bolo prejavom vôle po slobode a túžby po inej – trvalo bezpečnej – Európe. Povstanie je jednou z mála demokratických tradícií tejto krajiny, hoci aj po roku 2004 zostáva vážnym problémom demokratická podoba týchto osláv. … Ako smutnú pikošku spomeniem obraz Povstania v sobotňajšom vydaní denníka, ktorý sa programovo usiluje o šírenie demokratickej kultúry na Slovensku: v ľudáckom štýle prezentované SNP ako produkt domáceho pijanstva alebo nechcená reakcia na tragédiu vyjednávačov Wehrmachtu vo Vrútkach trivializovalo túto udalosť ako celok.“ (Britské listy 1. 9. 2004)
„V roce 1968 lidé dostali možnost (vybojovali si ji?) nežít v rozporu se svým rozumem a svědomím. Chtěli zpět jednotu obou, na níž naše rozporná, strhující a krutá civilizace stojí po tisíciletí. Nevím, co si lidé představovali pod heslem socialismus s lidskou tváří, zda socialismus s prvky trhu, samosprávu, omezenou a řízenou pluralitu politických stran či jen větší propojení sociálních práv s právy občanskými a politickými. Já cítil rok 1968 jako možnost vyslovit rozpory, které se hromadily všude kolem nás. Jednota rozumu a svědomí – o to šlo v roce 1968“ – shrnul před 6 lety Václav Bělohradský ve svém textu Praha 1968: rozum a svědomí (Salon Práva, 20. srpna 1998)
„Ve snaze opravit nepravdivé tvrzení, že Pražské jaro, ukončené invazí v srpnu 1968, bylo jen ‚interním bojem mezi frakcemi v komunistické straně‘, publikujeme s autorovým svolením vynikající klasickou reportáž Ludvíka Vaculíka Obrodný proces v Semilech. Z tohoto textu se dovíte, ‚jak to skutečně bylo‘ – napsal redaktor Britských listů Jan Čulík v úvodu k někdejší Vaculíkově reportáži, uveřejněné na http://www.blisty.cz/ 20. 8. 2004 (původně viz Literární listy, ročník I, 27. června 1968)
Výročí srpnové události, „která se nikdy nestala“, připomíná Respekt 34. V druhé polovině léta ’89 měli umělci v Národním divadle podepsat prokomunistický manifest Několik potřebných vět (jakousi obdobu Anticharty z r. 1977). Protože na rozdíl od Anticharty mnoho z předem oslovených „kulturních pracovníků“ odmítlo, k manifestačnímu odsudku tehdy již masově podepisované petice Několik vět nedošlo. Ani v létě ’89 nešlo o úplně snadný krok: „Jakkoli se to dnes může zdát banální maličkostí, byla k tomu vzdoru i v hroutící se bolševické diktatuře potřebná jistá dávka odvahy … Koneckonců i někteří současní demokratičtí politikové si ještě v té době dávali žádost o vstup do KSČ.“
„Nejsem optimista a vím, že to může skončit špatně, vím, jak těžce váží hřích. Vím, co může své podstaty zbavený, zbujelý člověk všechno napáchat. Ne, nejsem optimista, ale mám naději. Nechci uvěřit v poslední platnost výnosů toho padlého lidství, nevěřím tomu triumfu pomýlené moci. Popravčí instrument dřevo kříže, hranice, šibenice, plynové komory, to je pravda, smutná pravda, která je zároveň do nebe volající urážkou Pravdy. Nejsem optimista, ale mám naději, že Bůh je zazší, že za těmi hrůzami a propadáky je ještě podstatnější podstata, která probleskla v neuvěřitelném příběhu Syna člověka,“ kázal na trojiční neděli u Salvátora Svatopluk Karásek – a snad budou tato slova nosná i ve dnech po Beslanské tragédii.