Jak vypadá náboženský život u nás dnes promýšlí Petr Kolář SJ ve stejnojmenném článku v Universu 2/2004. Všímá si obtížnosti pojmu „náboženský život“, který vždy znova zavání pouhým „dodržováním rituálu“. Kořeny současných problémů vidí v dožívajícím autrokatolicismu, „který je zakořeněn tak hluboko, že dokázal přežít jak rozpad Rakousko Uherska, tak obě následné totality 20. století.“ „Česká církev se dosud nachází v konfliktu s tím, co se označuje globálními pojmy ‚moderna‘ a ‚sekularizace‘, a dodnes se jí nedaří navázat kdysi přerušený vztah vztah ke společnosti, která je těmito fenomény formována a od základu proměněna.“ Nejen katolíka může inspirovat článek teologa, který si nestěžuje na svět, v němž se církev ocitá, ale problémy spatřuje spíše na straně církve. „Naše společnost už není apriorně antiklerikální, je především rozmlácená. V jistém smyslu dychtí po duchovnosti, ale odmítá ponaučení, která jí připadají prefabrikovaná...“
„Obsahem mé modlitby je, aby Nová Evropa začala vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět k vědomí vlastní schopnosti konat každé zlo také ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot. Tato modlitba ústí v kosmopolitní svědomí. Takové svědomí snad dokáže dát Radě bezpečnosti OSN univerzální platnost v tom, že lidstvo bude zpívat Ódu na radost pouze tehdy, když si přisvojí vědomí vlastní schopnosti k bestialitě. A zde, v tomto přisvojení si či kosmopolitním svědomí je jediná pravdivá a možná omluva nejenom Ameriky za vlastní přestupky, ale nás všech, a tak také jediný zdroj ústavní jednoty, který nás může spojit napříč sekularizaci, patriotismům a náboženským vizím osvobození. - Zda to neodpustitelné lze odpustit lidskou silou, to si netroufám říci, ale je jasné, že například v Rwandě je na to každá sociální teorie slabá. Ale začátkem může být modlitba toho, kdo si přiznal, že on či jeho země něco neodpustitelného vykonali (a Češi mají také máslo na hlavě), kdo se chvěje v bázni sám před sebou a svým klanem a před možností, že může sám či s jinými v nadšení konat neodpustitelné. Pouze taková modlitba se nemusí obávat, že vzýváním jednoho z božích anebo také neznabožských jmen bude pouze hlásat cestu moci, anebo bude po praporem dobra či jen v propůjčení svého morálního kreditu jako bývalá oběť utrpení podporovat, třebas nechtěně, zase nějakou svatou válku.“ (Závěr Modlitby pro Ameriku Martina Becka Matuštíka, profesora filosofie na Purdue University, USA. LtN č. 21 ze 17.5. 2004)