Zamést si před vlastním prahem
navrhl redaktor náboženského vysílání ČR Miloš Rejchrt ve svém komentáři 20. 2. 1999. Otevřený dopis předsedovi vlády ohledně neřešeného vztahu státu a církví navrhuje doplnit otevřeným dopisem do vlastních řad. Zde je jeho znění:
„Bezmála 10 let máme možnost svobodně hlásat evangelium a vyznávat svou víru. Někdejší omezení, včetně státního dozoru nad církvemi a podmínění duchovenské činnosti státním souhlasem, byla zrušena. Řada nově přijatých zákonů zaručuje jak náboženskou svobodu jednotlivců, tak svobodné působení církví. Zaráží nás, jak málo jsou slyšet z našich kostelů a modliteben díky za dar svobody a prosby o její zachování. Obáváme se, že když za darovanou svobodu nebudeme trvale vděčni, za náš nevděk na nás přijde trest.
Postavení církví bude ve společnosti takové, jaká bude důvěra veřejnosti k nim. Budování pozitivního obrazu církví však není věcí jenom církevních představitelů, ale každého z nás. Církevní představitele pak prosíme, aby při jednání s vládou neopláceli zlým za zlé a odpovídali na eventuální neomalenost a silácké bonmoty v duchu křesťanské trpělivosti.
Vítáme, že každý občan má možnost finančně podpořit kteroukoli církev podle svého výběru a peněžitý dar na církev odečíst z daňového základu. Tuto daňovou úlevu hojně využíváme.
Praktické zabezpečení církví je především naší věcí: pamatujme na to ve svých rodinných rozpočtech. Berme si příklad z církví, jejichž členové běžně přispívají svým společenstvím až deseti procenty svého příjmu. Kdybychom my všichni, kteří jsme členy církví či jejich sympatizanty, jim přispívali pravidelně alespoň jedním procentem svého příjmu, problém hmotného zabezpečení církví by byl vyřešen… Nečekejme, že se o církve někdo postará a přičiňme se sami. Na Boží pomoc ovšem spoléhat smíme a máme, vždyť Pán zůstává s námi až do skonání světa.“