Výběr z družstevního týdeníku Kulturní noviny: „Zatímco minulý režim dospěl ve jménu spravedlnosti pouze k rovnostářství, ten dnešní se ve jménu svobody dopracoval jenom ke glorifikaci egoismu. Sice se nám to sofistikovaně balí do liberálních řečí, ale v praxi jsme absolvovali úpadek demokracie na pouhé právo silnějšího… Nikdo nám za nás nezařídí demokracii. Demokracie je možná jenom jako společný trucpodnik jednotlivých demokratů, jako „spiknutí“ lidí, co se z principu hlásí k nepragmatickému a nevýnosnému rozumu, dobrým mravům, přátelství a solidaritě, jako atributům svobody v pravdě.“ (Ivan Hoffman) „…dvě desetiletí po pádu komunismu v ČR ve skutečnosti udržely zřetelnou a autentickou pravici, která má kořeny v národní kultuře, historii a společnosti. Autenticita však sama o sobě není zárukou pro kvalitní, efektivní vládu … Když se Češi podívají na českou pravici, uvidí do určité míry odraz sebe samých. Zdali je to příjemný pohled, je samozřejmě otázkou, kterou si musí zodpovědět sami.“ (Seán Hanley) Více na http://www.kulturni-noviny.cz
Mirek Topolánek se v neformální debatě s redaktory magazínu Lui především přiznal, že „přestože nejsem ani křtěnej, tak to křesťanství ve mně někde uložený je … za ty dva tisíce let už to máš v sobě geneticky.“ Zbytek rozhovoru obhajoval individuální pojetí identity proti skupinovým klišé.
Když Bára Procházková píše o pedofilních aférách v římskokatolické církvi (Respekt 12), klade svým čtenářům sugestivní otázku: „Jaká je vlastně naděje, že se ve dva tisíce let staré instituci něco změní?“ Těžko odpovídat. Hlavně proto, že není tak úplně jasné, jakou instituci má novinářka na mysli. Římskokatolickou církev? To nám počty povážlivě nevycházejí. Křesťanství obecně? Pak zase stěží pochopit, co má znamenat ta instituce. Spíše to vypadá na další z řady silácky znějících novinářských generalizací, kterým schází skutečný obsah.