Výzvu Adama Michnika k polsko-polskému smíření Vztek, hanba, smutek a hrdost, otištěnou Gazetou Wyborczou, přinášejí Listy 1/2006. Michnik ji sepsal při příležitosti čtvyřiadvacátého výročí vyhlášení výjimečného stavu. Pokouší se pojmenovat tehdejší postoje jednotlivých názorových proudů i jejich další vývoj a dopady. Jeho text umožňuje především spolehlivou orientaci v polských společenských procesech. V závěru se dotýká problémů, které souvisejí i s českou debatou/nedebatou o antikomunismu: „Viny mocenského tábora jsou pro mne zřejmé – byly pojmenovány a budou ještě pojmenovávány nejednou. Dnes ovšem sledujeme důsledný sled vin druhé strany – pobouřených žalobců a mstitelů. Jejich viny jsou samozřejmě jiného druhu, vždyť také nadešly jiné časy a jiný mrav. A přece to pohrdání lidskou důstojností protivníka, ta neúcta k doložené pravdě, to nahrazování zásadní debaty prokurátorským vyšetřováním – to všechno vede k domněnce, že gen bolševické podlosti gen homo sovieticus je hluboce zakořeněn v polském veřejném životě, Po porážce komunismu s nelidskou tváří rozeznáváme rysy antikomunismu s bolševickou mentalitou.“ Připomeňme, že svůj text píše jako ten, kdo vychází „z generace a ideové formace, která se nikdy nesmířila s logikou diktatury, stavěla se jí na odpor, věřila že vzpoura proti zotročení je mravně opodstatněná, intelektuálně smysluplná, ba snad také politicky účinná.“
Srozumitelný a poučený úvod do historie romského holocaustu za druhé světové války na území Čech, Moravy a Slovenska přináší článek Lindy Pařízkové v Novém Prostoru č. 253. Popisuje postup „proticikánských opatření“ protektorátní vlády, vysvětluje, jak se z „kárných pracovních“ měnily tábory v Letech a Hodoníně na koncentrační a dovozuje, že za koncentrační byly považovány už v době svého provozu.
V italském Turíně se v únoru nekonala jen zimní olympiáda, ale z podnětu Východopiemontské univerzity tu 9.2. 2006 proběhlo Sympozium ke 100. výročí narození teologa Dietricha Bonhoeffera (pokračovalo 10. – 11. 2. ve Vercelli). Přednášeli Jürgen Moltmann z Heidelberku a Fulvio Ferrario a Sergio Rostagno z valdenské teologické fakulty v Římě.
„Kdyby dnes všichni aktivně věřící vstoupili do politických stran a přivedli do nich radikální přesvědčení Nového zákona, že mesiáš již přišel, že nadále žijeme podle božích pravidel, před tváří Hospodinovou, znamenalo by to převratnou obrodu našeho politického systému. Pokud by si křesťané přivlastnili politické strany, znamenalo by to, slovy TGM, revoluci hlav a srdcí. Pokud si ale politická strana prostě přivlastní označení ‚křesťanský‘, má to opačný účinek. Radikalismus Kristova eu angelia musí ustoupit potřebě pečovat o vlastní stranické zájmy. Když ani církev – tedy ta viditelná – neodolala pokušení světské moci, jak má odolat strana?“ píše v anketě na téma Má KDU-ČSL budoucnost? Erazim Kohák (Listy 1/06).
„Kdyby všichni aktivně věřící vstoupili do politických stran, tak bychom ještě vzpomínali na blahou dobu svobody, nezištnosti a morálky, jaká v české politice vládla předtím, než tam vstoupili,“ oponuje mu Ezediáš Pumlan (Protestant 3/06).
7. 3. se v Senátu Parlamentu ČR konala konference Současná situace v Čečensku a podmínky pro zahraniční pomoc. Odborníci hovořili o ruské politice v Čečensku, obou nedávných válkách i o tom, že ve válečných poměrech mnoho Čečenců žije dodnes. Sdružení Berkat představilo své úctyhodné projekty, zejména Centrum pro rodinu v Grozném. Jako host vystoupila Elza Abdulkadirova, jedna ze šesti hrdinek knihy Petry Procházkové Aluminiová královna. Slovo dostali i čečenští uprchlíci, kteří žijí v České republice.