Hutně a chutně 2/2018

Číslo

Před našima očima se odehrává civilizační propadání. Pod sutinami domů v syrských deeskalačních zónách jsou pohřbívány nejenom stovky nevinných lidských obětí, ale spolu s nimi i základní stavební kameny nového světového řádu, které byly položeny po druhé světové válce pod dojmem barbarských zločinů za 2. světové války, řádu, který měl být založen na respektu k lidské důstojnosti a lidským právům. Je nebezpečnou iluzí si myslet, že když se tímto způsobem otřásá půda civilizace na Blízkém východě, půda pod našima nohama zůstává pevná. Půda se ve skutečnosti již dávno chvěje i pod našima nohama, jak o tom ostatně svědčí uprchlická vlna a s ní spojený nárůst veřejné podpory pro nejrůznější tuzemské hrobaře liberální demokracie lovící v nejkalnějších vodách populismu a xenofobie. Součástí tohoto civilizačního propadání je i samotná lhostejnost, nulová empatie a někdy i obyčejný cynismus vůči nezměrnému utrpení civilního obyvatelstva v Sýrii, které projevují naši političtí představitelé i většinová společnost. (Václav Němec, blog www. Aktualne.cz)

U příležitosti výročí tzv. vítězného února si připomeňme, že jednou z obětí, která se dosud nedočkala odpovídající rehabilitace, jsou nezaopatřené děti a systém péče o ně. Věduna Bubleová z Šance dětem připomíná: „Všechny formy péče o ohrožené děti, v nichž převažovaly adopce a pěstounská péče v různých podobách, se u nás rozvíjely už za první republiky. Těžiště sociální práce tehdy spočívalo v terénu, byla vytvořena síť mnoha různých institucí veřejnoprávní, polooficiální i soukromé povahy. Po druhé světové válce byla veškerá péče o děti zestátněna a v padesátých letech se dokonce úplně zrušila pěstounská péče. Podle vzoru Sovětského svazu vznikly dětské domovy, do kterých putovalo mimo jiné přes pět tisíc dětí, které do té doby žily v pěstounských rodinách. … Bohužel, ani po více než čtvrtině století od sametové revoluce se nepodařilo najít dostatečnou politickou vůli k tomu, abychom sladili současný nekoordinovaný, roztříštěný a nespolupracující systém péče o ohrožené děti.“

Čínští křesťané, žádající azyl z důvodu pronásledování komunistickým režimem (či odůvodněných obav z persekuce) se po dvou a půl letech dočkali odpovědi. Mimo osmi kladných dostávají zamítavá rozhodnutí. „Některé části rozhodnutí se nám zdají až absurdní. Ministerstvo vnitra například připisuje klientovi k tíži, že postupoval legálně nebo že si sám našel práci,“ říká k tomu právnička OPU H. Franková.

Ilustraci na zadní straně tohoto čísla kreslila Marika Bumbálková tak jako ve všech ostatních případech inspirována pouze zaslaným aktuálním „pro homine“. Podobnost s kterýmkoli jiným článkem čísla je čistě náhodná.