„Řada lidí – Palachových současníků či vrstevníků – vzpomíná ještě dnes na sílu, kterou Palachovo upálení vneslo do jejich životů. A není ani natolik podstatné, že to byli jen jedinci, a nikoliv masa lidí, kteří dokázali několik desetiletí udržovat plamen Palachovy pochodně při životě. Je totiž možné, že v případě Palachova činu ani tolik nejde o účetní otázku kolik, ale o to, kdo a jak s ním naložil. Ostatně, podle čeho hodnotit, zda těch, které probudil, bylo málo či hodně? I pokud by však, jak tvrdí kritici Palachova činu, zasažených a proměněných bylo málo, pak tuto liknavost nepřičítejme k tíži Janu Palachovi, ale těm, kdo v sobě nenašli dost síly, aby se nechali jeho činem oslovit.“ (Tereza Matějčková, Palachovo sebeupálení po 45 letech.)
„Problém dnešních médií nespočívá v tom, že záměrně a účelově šíří ‚blbou náladu‘, ale v tom, že vedle okamžitých senzací a mimořádných témat nenabízejí více informací o méně atraktivních, ale důležitých částech našeho každodenního života a že tyto zprávy neumějí srozumitelně a přitažlivě zpracovat natolik, aby zaujaly. (M. Šmíd, Novináři – šiřitelé „blbé nálady“? Rozhlas 4/2014)
„Z výše uvedených analýz povahy náboženské intence se snad dá vyvodit opatrný závěr, že problémem… nemusí být ikonická reprezentace jako taková, ale jisté instrumentalizující zakřivení náboženské intence, ke které jsou ikonické reprezentace zřejmě neodolatelným pokušením.“ A teď hádej, milý čtenáři, o které jde přikázání. První respondent dostane nejbližší emanskou novinku.