Narození sice může být nejradostnějším okamžikem pro toho, kdo život dává i na svět přichází, ale porodní mašinerie z toho dokáže udělat poměrně stresující záležitost. Dokumentuje to film Eriky Hníkové Pět zrození. „Tady začíná všechna ta nedůvěra, poníženost, ustrašenost, nedostatečná sebedůvěra, úzkostlivost, hysterie, zlost a zoufalství, které pak potkáváme v každodenním životě. Rodíme se ve stresu, ve strachu a nepřirozeně, manipulují s námi cizí lidé od prvních sekund našeho života, naši rodiče nejsou schopní nás ochránit před zvůlí systému, takže se necháváme semlít jeho soukolím a svou identitu nejsme pak celoživotně schopní ani správně rozpoznat, natož hájit a rozvíjet. … Dokud tento národ nenajde sílu chránit matky a novorozeňata před zvůlí porodní mašinérie, nebude v této zemi lépe. Naše národní trauma nespočívá v Bílé hoře, v nacistické okupaci nebo v bratrské pomoci armád Varšavské smlouvy, ale v dehonestujícím přístupu porodníků a pediatriček v porodnicích jak k narozeným dětem, tak k jejich matkám,“ napsal v komentáři Petr Bergmann.
Pobouření na lánskou mší celebrovanou arcibiskupem pražským, vyjadřují členové římskokatolické i jiných církví: „Po událostech 17. listopadu takový akt působí spíše jako propojování katolické církve s prezidentským úřadem… a je velmi těžké se zbavit dojmu, že se spíše než o přímluvnou modlitbu jedná o prapodivný kalkul. Souvislost lánské bohoslužby s červencovým memorandem o převodu majetku ze státu na církev zmiňuje ostatně samo arcibiskupství. Ve svém výsledku to působí jako politické gesto.“ Dopis najdete a můžete podepsat