V řadě „Legendy 20. století“ přinesly LN 23. 11. portrét Přemysla Pittera. Vyčíslují většinu jeho aktivit, naprosto však pomíjejí duchovní tradice, které Pittera oslovovaly.
Historický přínos reformace k české národní totožnosti spatřuje Erazim Kohák v propojení motivu života ve svobodě s motivem života v pravdě: „Místo sváru dogmatu a svévole nám (Ježíš) v síle Ducha svatého otevírá dialog života v pravdě se životem ve svobodě.“ (ET–KJ 41/2000).
Takto vyložil zakladatelskou ideu církve Jiří Hanuš v článku Má církev v České republice budoucnost? (Proglas 5–6/2000): Křesťané, chtějí-li přežít a mít budoucnost, mají „zemřít“: tím se patrně nemyslí sebevražda. Nemají se spíše zajišťovat majetkem, život mají prožít v radosti, kterou přináší svoboda, mají „tančit ve svobodě“, sice pevně svázáni se zemí (Kristovým vtělením), ale svůj pohled mají mít zacílený k nebi, kde je jejich pravý domov. Podivná čeládka. … Církev má – podle ideje zakladatele – být lehce oděná, pružná a průhledná, navíc kdykoli připravena jít „na smrt“. Rozuměj: uznat chybu, rozdat se, věřit v to, co není vidět.