Ukrajinci brání právní řád zavedený po druhé světové válce. Poslání NATO pohltit a odvrátit útok Ruska splnili s nepatrným procentem vojenského rozpočtu NATO a nulovými ztrátami členů NATO. Číně předvádějí, že útočné operace jsou těžší, než se zdá, a tím činí méně pravděpodobnou válku v Tichomoří. Jadernou válku činí méně pravděpodobnou tím, že demonstrují, že jaderné vydírání nemusí fungovat. Ukrajina také bojuje za obnovení vývozu obilí do Afriky a Asie, kde byly ruským útokem na ukrajinskou ekonomiku ohroženy miliony lidí. V neposlední řadě Ukrajinci dokazují, že demokracie se dokáže bránit.
Timothy Snyder, The state of the war, Kyiv 7. 9.
„Jedním z důležitých úkolů kinematografie je svobodně se vyjadřovat ke společenskému dění, a to často kriticky a nepohodlně. Zdá se, že v Polsku začíná značná část politické reprezentace tento společenský dialog odmítat. A co víc, užívá k tomu prostředky, které jsme v demokratické Evropě neviděli již několik desítek let. Není to jen útok na jedince, je to útok na nezávislost kultury a svobodu slova. Jako ČFTA toto jednání… považujeme za absolutně nepřípustné. Vyzýváme k okamžitému ukončení dehonestační kampaně a urážek na adresu Agnieszky Holland. Je to nebezpečný útok nejen proti její osobě, ale proti svobodnému uměleckému projevu, který je jedním z nosných pilířů evropské kultury a prostředkem společenského dialogu.“ (reakce na kampaň proti filmu Hranice)
Pro mladší generaci už je vztah k LGBT+ věc nějaké elementární spravedlnosti, a pokud je v tom církevní instituce nevěrohodná, tak oni nevidí důvod, proč by se s ní chtěli spojovat…
Často se to zjednodušuje tak, že by se církev měl něčemu přizpůsobovat a vyhovovat nějakým současným trendům. To církev nemá dělat. Naopak, má ty věci promýšlet. Má jít na podstatu a ptát se: Odpovídají postoje, které jsme zdědili z minulosti, tomu, co dnes víme o člověku, o tom, jak funguje, o jeho psychice? A tohleto se právě tady neděje. Církev v minulosti změnila svoje postoje v řadě jiných věcí – třeba postoj k těm, kteří si vzali život. Sto let úporně bojovala proti pohřbu žehem, aby po sto letech, kdy do toho investovala veškerou svou autoritu, vydala v 60. letech 20. století prohlášení, že to vlastně nevadí… A těch případů, kdy se církve nasazovaly v boji, který jim přišel jako svatý a zásadní, aby vzápětí zjistily, že to tak vůbec není a že ten postoj byl v řadě případů neevangelijní, těch máme v dějinách spoustu. Tak proč se dneska tváří část církevních představitelů, že se to netýká té současný problematiky?
Minimálně dlužíme církvi, jejímž hlavním posláním je hlásat evangelium, tak kvůli věrohodnosti toho hlásání dlužíme církvi, společnosti a Bohu to, abychom ty věci důkladně znova rozvážili ve světle toho všeho, co víme teď. Přece je absurdní tvrdit, že k té problematice se lépe vyjádřil někdo před sto nebo pěti sty lety, kdo neměl k dispozici zdaleka tolik nástrojů jednak k porozumění Bibli, porozumění evangeliu, a neměl zdaleka tolik znalostí, kým je člověk a jakým způsobem funguje.
Z podcastu Respektu s historikem Tomášem Petráčkem, vyhozeným z KTF UK