„U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!“ Proč jsem si na Erbenovu Polednici vzpomněl? Protože se ve veřejných diskusích znovu a znovu vrací nezodpovězená otázka, zda a do jaké míry zlá a nenávistná slova mohou ublížit nejen psychicky, ale i fyzicky, a proto by měla být v médiích masové komunikace zakázána nebo penalizována. … Jak známo, matka v rozčilení vykřikla: „Pojď si proň, ty polednice, pojď, vem si ho, zlostníka,“ aniž to myslela vážně. Jak příběh dopadl, známe z povinné školní četby. A tak mě napadá, uvědomují si všichni ti, kteří dávají průchod svým emocím a vypouštějí do prostoru nenávistná slova a útočné výzvy, jež často nejsou míněny vážně, protože pouze ventilují nesouhlas či osobní frustraci z konfrontace s odlišnými názory, že jejich slova mohou ublížit nejen psychicky, ale i fyzicky? Třeba když je nějaký labilní jedinec vezme vážně…
Milan Šmíd, Slova, která mohou ublížit, Týdeník Rozhlas 34/2018