Eliška Novotná přednáší sociologii na fakultách Jihočeské university. V minulých měsících vedla zajímavý výzkum pro Deylovu společnost, který se týkal zrakově postižených.
O jaký výzkum šlo a co bylo jeho cílem?
V roce 1910 vznikl Deylův ústav. Tehdy vznikaly u nás i po světě různé ústavy pro nevidomé a v nich se většinou provozovala i hudební výchova. V případě Deylova ústavu se hudba stávala stále více jeho doménou. Už ve 30. letech vznikla na jeho půdě soukromá hudební škola, kde se chovanci, jak se jim říkalo, měli možnost hudebně vzdělávat. Po roce 1948, kdy vstoupil v platnost zákon o jednotné škole, stal se tento ústav vlastně monopolním pro hudební vzdělávání zrakově postižených. Naprostý unikát (možná i ve světě, ale v Evropě bezpečně) však spočívá v tom, že tu zrakově postižení získávají kvalifikaci pro profesi učitele hudby.
Dnes, podobně jako většina škol, se i tato začala obávat o svou existenci. Panuje nejistota, zda zrakově postižení seženou práci, zda nebudou o práci přicházet a zejména zda škola nepřijde o budovu. Také nikdy dřív nebylo jasné, co přesně pro absolventy škola znamenala – jestli se tam jen naučili hrát stupnice, anebo šlo o něco víc. Aby škola získala argumenty proti nejrůznějším tlakům, aby sama o sobě co nejvíc věděla, aby mohla fundovaně rozhodovat, zadala výzkum, který měl zmapovat situaci všech absolventů, kteří ještě nejsou v důchodovém věku.
Škola měla na výzkum peníze?
Po listopadu vznikla Deylova společnost – nadace, která shromáždila na výzkum téměř šedesát tisíc.
Co jste zjišťovali?
První okruh se týkal veškerých problémů profese – vztahy na pracovišti, speciální literatura pro nevidomé, jestli uplatňují to, co studovali, jestli celý život zůstali u profese, anebo se utíkali do svých invalidních důchodů či k jiným profesím. Druhý okruh otázek zjišťoval, jak absolventi hodnotí své vzdělání. Vůbec celý výzkum byl postaven na tom, jak absolvent sám vnímá svou pozici, nikoli jak to hodnotí společnost. Třetí okruh otázek se týkal problému společenství. (To má sociologie s církví společné, že společenství považuje za jeden ze stěžejních problémů.) Zjišťovali jsme, nakolik se absolventi integrují v prostředí, kde žijí, jak udržují kontakt se spolužáky, nakolik zůstávají uzavřeni ve společenství zrakově postižených apod. Čtvrtý, nejvýznamnější okruh otázek se týkal vztahu k hudbě.
Jaké výsledky výzkum přinesl?
Devadesát procent absolventů zůstalo po celý život u své profese, padesát procent dokonce na stejném místě. To znamená, škola je připravila na jejich práci, tak, že v životě obstáli. Úroveň svého vzdělání hodnotili vesměs vysoko, plných pětadvacet procent udělilo z desetibodové škály úrovni vzdělání nejvyšší možný počet bodů. Zajímavé je, že šedesát procent absolventů dosáhlo na této škole vyšší vzdělání než jejich rodiče, třicet stejné a jenom deset nižší. Hraje tu tedy rolí i moment psychologický, získání určitého sebevědomí navzdory velkému zdravotnímu postižení. Škola jim poskytla možnost dostat se na celkem prestižní společenskou pozici – učitel hudby je v naší společnosti velmi respektovaný – a tím jim pomohla integrovat se v prostředí. Poměrně nečekané bylo zjištění, že postižení na rozhraní mezi slabozrakostí a nevidomostí se integrují do společnosti podstatně hůře než těžce nevidomí. Společnost patrně nedokáže vytušit, co zvládnou sami a v čem jsou odkázáni na druhé. Ukazují se také různé problémy, s kterými se nepočítalo – třeba problém mobility. Nevidomí mají velké nesnáze s restitucemi domů, neboť noví majitelé často tlačí na jejich vystěhování. Změnit třeba po dvaceti letech bydliště je pro nevidomého Pohroma.
Zcela zvláštní kapitolou je osobní vztah absolventů k hudbě. Pro drtivou většinu (asi 90%) není hudba jen zdrojem obživy, jak by se přirozeně vzhledem k omezenému výběru profesí dalo očekávat, ale znamená pro ně mnohem víc. Hudba jim především otevírá dveře z uzavřeného společenství zrakově postižených do ostatní společnosti. Výsledky výzkumu však ukázaly, že hudba pro ně plní funkcí ještě víc – terapeutickou, relaxační, existenciální, funkcionální, sociální. Na Deylově konzervatoři studovali řadu – většinou osm, ale někdy i deset – let. Učili se o hudbě, pak se učili ji učit, teď ji učí a když přijdou domů, člověk by řekl, že budou mít aspoň na chvíli rádi ticho. Nebylo však naprosto výjimkou, když mnozí uváděli, že přijdou domů utahaní a odpočívají tak – že si pustí gramofon.
Výsledky výzkumu zůstanou pouze Deylově společnosti, anebo se s nimi bude pracovat i jinde?
Zprávu o výsledcích dostala nejen Deylova společnost, ale i různé organizace nevidomých. Výzkum se bere v potaz při promýšlení koncepce školy, vzdělávacích programů apod. V únoru se bude v Mariánských Lázních konat mezinárodní konference o problematice zrakově postižených, kde výsledky budou prezentovány. Nejde o žádnou akademickou záležitost, ale o konkrétní a prospěšnou věc. Výzkum je mj. důležitý také pro sponzory.
Má na závěr tohoto rozhovoru zaznít apel, aby Deylova konzervatoř zůstala zachována?
Nikoliv. Škola se jistě obhájí sama. Spíš by mohl být tento rozhovor inspirací postupu i pro jiné instituce, které nevědí, tápou a rozhodují se.
Děkuji za rozhovor.