prosloveno při příležitosti ukončení školního roku na Církevní konzervatoři v Kroměříži
Na to mysli, v tom žij, aby tvůj pokrok byl všem patrný. (1Tm 4,15)
Pokrok – starší překlady dávaly přednost pojmu „prospěch“, jako by tušily, jakým filosofickým a ideologickým balastem bude v našich časech pojem pokroku zatížen. – Ale my rozumíme: jde o to, abychom prospívali, šli kupředu, dělali pokroky. Abychom po roce studia dokázali zahrát, zazpívat, na co bychom ještě před rokem nestačili. Ale také vnitřně: abychom byli o rok vyzrálejší, pronikali do věcí hlouběji, opouštěli naivní představy. Kdo takto neprospívá, nepokračuje – měl by se zamyslet, zda se neminul správnou cestou.
A tento prospěch, říká apoštol, by měl být všem patrný. To je dobrá myšlenka: že rosteme, mají na nás rozpoznávat druzí, není radno v té věci se spoléhat na vlastní, osobní pocity! – Pozdější biblické rukopisy někdy čtou poněkud jinak: ať je tvůj pokrok patrný ve všem. Ani to není myšlenka špatná. Němci mají hezký výraz „Fachtrottel“ o člověku, který je sice exklusivním odborníkem ve svém oboru, ale v ostatním je naprosto bez rozhledu, naivní a hloupý. V hudbě dejme pozor na pouhou technickou zdatnost. Je sice nepostradatelnou podmínkou, ale kdo se dá oslnit jenom jí, může z něho být virtuos podobný cirkusovému žongléru: každý žasne nad jeho dovedností, ale jeho projev nic netlumočí, nikomu nic neříká! Opravdovým umělcem, interpretem, tlumočníkem poselství, nemůže být člověk bez všestranné vzdělanosti, kulturního rozhledu, lidské zralosti.
O to tedy všechno jde, když bilancujeme skončený rok. A mělo by jít o to i nadále. Dovolte, aby vám to řekl sedmdesátník: I pro mne zůstala důležitá otázka, čemu jsem se novému naučil, jakou zkušenost jsem získal, oč jsem bohatší. Vzpomínám ještě z gymnasia na výrok řeckého mudrce: Stárnu, a pořád se učím. A v biblickém Žalmu máme zaslíbení: I v šedinách ovoce ponesou, spanilí a zelení budou. To je něco krásného na lidském životě, že s ním až do konce nejsme hotovi; až do posledka je možné zrát a vnitřně růst.
Jde totiž o rozvíjení toho, co nám daroval Bůh. V předchozím verši apoštol napsal: Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce (14).
A teď mě zodpovědný theolog může chytit za kabát: Apoštol mluví o ordinovaném kazateli – a ty to vztahuješ na muzikanty!
Ale vím, co dělám, milí přátelé: dary, charismata, mají široké spektrum. Život Kristovy obce má být bohatý a rozkošacený – proto daruje Duch svatý charismat řadu. Hudba, zpěv zcela nepochybně patří od nejranějších počátků k projevům víry, zbožnosti. Řeč slov je ovšem jedinečná a nenahraditelná, pokud jde o věcné sdělení obsahů. A přece má své meze: srdce přetékající vděčností, ale také úzkostí sevřené, zalyká se radostí či pláčem, tápe po slovech, nestačí vyjádřit, čím je přeplněno. Je také neverbální komunikace – jak by jí nerozuměl Bůh, který slyší Ducha přimlouvajícího se za nás nevyslovitelným lkáním (Ř 8,26)?
Máme svědectví o projevech tak zvané glossolalie v prvotní církvi. Nepramení právě zde, ve výtrysku touhy vyjádřit, co je slovy nevyjadřitelné? V některých kruzích církve jsou snahy tento dar zase obnovit – trochu umělé snahy, zdá se mi. Nepřetavil se tento dar v kultuře církve již dávno do výrazu a tvorby umění? (Jsou vážní badatelé, uvažující, zda projev inspirované glossolalie není jedním z matečních zdrojů raného chorálního zpěvu.)
Možná, že k tomu ještě jednou dojdeme, že také na povolané hudebníky bude církev při jejich pověření vkládat ruce. Tušit něco z prorockého pokynu můžete již nyní v podnětu těch, kdo vás na tuto školu upozornili a vybídli. Žádný nezvyk nebo neporozumění nás však nemůže zmýlit v jednom: ve chvíli, kdy se pod dotyky vašich prstů, chvění vašich rukou, vašeho dechu rozezní vaše hudba k Boží slávě a k našemu vyznání, otevírá se vám netušený rozměr. I přítomní cítí: to už není produkce pro publikum, to je hudba, která strhuje shromážděný Kristův lid k účasti na chvále, bázni, dychtivosti, pokoře před přítomným Bohem.
Na to mysli, v tom žij, shrnuje apoštol své napomenutí. A s tím bych chtěl i vás propustit z ukončeného školního roku. Možná si o prázdninách na nějaký den odpočinete od svého nástroje – abyste po něm pak znovu sáhli s tím větší chutí. Ale od poslání si nelze odpočinout nikdy. Je třeba na ně myslet – přemítat o něm, rozvažovat; člověk nemůže žít animálně, musí se obírat cestou, kterou jde. Ale nestačí intelektuálně problémy zpracovat; v tom žij, buď v tom, přidává apoštol. Jako celé bytosti (tělem i duší) nás povolává Bůh. On vám žehnej, on vám dávej prospěch.