Rozhovor s Olgou Hrubou
Rozhovor s Olgou Hrubou, rozenou Sedláčkovou, manželkou faráře Blaha Hrubého (viz Prot 5–7/07) a spoluvydavatelkou časopisu RCDA, vedla v srpnu 2007 v New Yorku Monika Žárská.
Dostala jste čísla Protestanta, kde se píše o vašem manželovi. Nebylo tam moc chyb?
Nějaké chyby a nepřesnosti tam byly, na něco jsem Tomáše Trusinu už upozornila. Ale hlavně jsem ráda, že jste si na Blahoslava Hrubého vzpomněli. Pokud jde o dobu před naší svatbou, v tom i já někdy tápu. Uvědomuju si, že bylo mnoho věcí, na které jsem se měla ptát. My jsme ale byli pořád v jednom kole, v přítomnosti – mluvili jsme o tom, co zrovna se musí udělat, a na minulost nepřišla tak často řeč…
Také jste mě upozornila na několik chyb ve slovenštině, kterých jste si v Protestantu všimla. (Právě v těch číslech jsme totiž uveřejnili texty o naší cestě na Slovensko letos na jaře.)
Těch chyb si všímám, vždyť znám slovenský jazyk od narození. Doma jsme mluvili česky i slovensky. Maminka byla z Liptova, naučila se slovensky číst a psát na evangelické faře, podobně jako její rodiče (slovenské vyučování tehdy bylo zakázáno, školy byly maďarské, proto farář obcházel zákon tím, že děti učil číst Bibli kralickou a Tranoscius, český zpěvník, který používali luteráni na Slovensku až donedávna). Chodila jsem do slovenských škol až do primy. Narodila jsem se v Rimavské Sobotě, ale než jsem začala chodit do první třídy, přestěhovali jsme se do Kremnice. Tam jsme zažili Mnichov. Můj otec byl v Kremnici ředitelem ústavu pro hluchoněmé, postavil tam velký moderní komplex.
Váš tatínek byl Čech.
Ano, byl z východních Čech, a na Slovensko šel z idealismu. Jednou profesor Hejdánek udělal poznámku, že Češi, co neměli v pořádku trestní rejstřík, šli po válce (první světové) na Slovensko. To se mě dotklo. Můj otec žádné přestupky neměl, teprve gardisti ho zatkli jako nepřítele slovenského národa. Františkánský páter kvardián řekl hluchoněmým výrostkům, že zabít Čecha není hřích, tak jich několik přišlo s noži za tatínkem. Naštěstí jsme za mobilizace měli na dvoře vojenskou posádku a vojáci kluky rozehnali. Já jsem jednou přišla domů se zkrvavenou hlavou; ztloukly mě děti ze školy, které ode mne často žebraly svačiny a ovoce. „Pakuj sa do Česka!“ Pak nás gardisti vystěhovali, a zatím co jim otec předával vedení ústavu, s maminkou a bratrem jsme odjeli k strýcům do Muráně. Odtud jsem dojížděla do Tisovce do gymnázia. Tehdy tam bylo plno žáků z území zabraného Maďarskem, proto si naši mysleli, že tam dokončím školní rok. Ale jeden profesor si všiml, že se neraduju ze slovenské slobodienky a že nezpívám „rež a rúbaj do krve, nebude to poprvé, dokiaľ Slovák na Slovensku pánom nebude“. Trval na tom, abych žádala o zvláštní povolení ke studiu a i s rodiči jsem měla přísahat věrnost Slovenskému štátu. Místo toho mě krátce před koncem školního roku tatínek odvezl ke svým rodičům ve východních Čechách. Tak jsem začala chodit do Náchoda. To už byl Protektorát.
V Náchodě jste maturovala.
Po maturitě jsem se dala zapsat na filosofickou fakultu v Praze. Mými profesory češtiny byli Vladimír Šmilauer a J. B. Čapek. Jednou jsem se s Čapkem doslova srazila ve dveřích, slovo dalo slovo, a když se dověděl, že jsem z východních Čech, původně ze Slovenska, z československé rodiny, a že jsem evangelička, pozval mě do kroužku svých studentů, většinou ze starších, válečných ročníků.
Pavel Hlaváč píše, že J. B. Čapek vás seznámil s vaším manželem.
Ano, Blaho přijel v létě 1948 na sokolský slet, protože věděl, že je to na dlouhou dobu jeho poslední příležitost. Bylo mu sedmatřicet, už měl čas na ženění. Jeho starý přítel J. B. Čapek mu nabídl, že ho seznámí se svými studentkami. Mně Čapek napsal, že v neděli 25. července bude blízko Dobrušky s kamarádem z Ameriky a že by se u nás stavili. Pozvali jsme je tedy na oběd. Přijeli, ale předtím se stavili někde v Jaroměři. Později jsem se dozvěděla, že se tam Blaho měl setkat s jednou z Čapkových studentek, ale nezalíbila se mu. Po obědě u nás Čapek navrhl, abychom se šli vykoupat, na rybník Broumar. Jeli jsme autem, Blahův strýc nás vezl, a Blaho na Čapkovo přání zpíval americké a francouzské písně o lásce. Mohlo mě něco napadnout, ale nenapadlo. Bylo mu sedmatřicet, mně jednadvacet. Rodiče i já jsme předpokládali, že je ženatý a že má v Americe děti, ale nechtěli jsme se ptat. Mamince se zalíbil, protože po obědě šel do kuchyně a pomáhal utírat nádobí.
Tak vaší mamince zapálilo dřív?
Říkala, že ten pan kapitán jistě své paní hodně pomáhá. Pozdě odpoledne odjeli ještě na další návštěvu, nevím, ke komu, nikdy jsem nevyzvídala. Ale asi za čtrnáct dní se u nás Blaho krátce stavil. Mluvili jsme jen o politické situaci. Já tenkrát byla hodně činná v partaji (národně socialistické straně), dělala jsem, co se dělat nesmělo – studentské samizdaty. Byli jsme děsně naivní. Blaho chtěl, abych mu ty naše tajné tiskoviny přivezla do Blešna, kde bydlela jeho matka. Přijela jsem, ale jeho matka nebyla mou návštěvou nijak nadšená. Měla pro syna vybranou jinou, mnohem starší nevěstu. Jenže Blaho už byl rozhodnut, zařídil, aby mi ujel autobus a abych musela v Blešně zůstat přes noc. Po večeři jsme šli na procházku k jezeru, měsíc v úplňku, a on začal o tom, že tu nemůžu zůstat, že jsem se příliš angažovala, hrozí mi zatčení, ale přechod hranic že je nebezpečný a uprchlické tábory jsou hrozné. Navrhl řešení: vezme si mě do Ameriky. Ani se nezeptal, co já na to. Ale líbil se mi, neprotestovala jsem.
Vím, že jste byli blízcí přátelé Milady Horákové. Kdy jste se s ní seznámili?
Dr. Horákovou jsem trochu znala z národně socialistické strany. K nám ji přivedl Pavel Hasterlík, Blahův přítel z Ymky. Chodila k nám do Husova domu, protože Blaho jí prostřednictvím amerického vyslanectví umožňoval korespondenci s emigrací. Říkal jí, aby odešla. Ona měla sice připravený plán, ale pořád odchod odkládala. Dr. Horákovi se podařilo odejít, ale jí ne.
Pavel Hasterlík byl za komunistů politický vězeň.
Byl dlouho zavřený, bohužel my jsme se o jeho osudu mnoho nedozvěděli. Komunisti tehdy pozavírali mnoho našich přátel a dva členy našeho akademického klubu zavraždili. V prosinci 1948 byl zatčen vikář Jaro Ryšavý, člen Čapkova kroužku. Jeho rodina se dostala do velké finanční tísně – narodilo se jim právě dítě. Přátelé proto šli žádat profesora Hromádku o intervenci, jenže nepochodili.
Mluvily jsme spolu o řadě politických vězňů, a teď máme před sebou knížku od Dariny Bancíkové, kterou jste jí pomohla vydat.
Darina Bancíková byla první slovenská luterská farářka, spolupracovnice faráře Jozefa Juráše. V souvislosti s ním ji obžalovali z protistátní činnosti a soudili v procesu s biskupem Čobrdou. Jako svědka přivedli i faráře Juráše, který už předtím byl odsouzen na 12 let, protože přechovával tajnou vysílačku. Nechcete vědět, jak to s tou vysílačkou bylo? Vezla jsem ji na Slovensko já. Juráš si ji vyžádal při návštěvě v Americe a Blaho mu ji vyzvedl na vyslanectví krátce po naší svatbě. Přinesl ji do Jungmanky – bylo to velké riziko. Báli jsme se, že ji najde domovník, až nám zas přijde prohlížet pokoj. Nakonec jsme ji odvezli do Mikuláše. Já ji nesla v kufříku, byla těžká, ale musela jsem předstírat, ze nesu jen své prádlo.
Ten domovník prý byl konfident.
A vyděrač. Husův dům se v noci zamykal, my jsme na něho museli zvonit a on nás schválně nechával čekat na ulici, aby si od nás vybral výkupné. Věděli jsme, že nám přehrabává věci. Ani se netajil, že nás hlídá, chtěl, abychom mu pořád něco dávali. Blaho říkal, ze ho raději úplně zkorumpujeme, protože pak bude v jeho zájmu, abychom tam nějaký čas zůstali. Ale v ten den, kdy jsme odjížděli, viděl naše kufry. Ačkoli jsme mu řekli, že jedeme k rodičům na víkend, ohlásil to a pak odpoledne nás policie přišla zavřít. Utekli jsme jim opravdu na poslední chvíli.
Kdy jste utekli?
Odjeli jsme legálně 2. července 1949, Blaho na americký, já na vystěhovalecký pas jako osoba bez státní příslušnosti. K tomu mi nevědomky pomohl ministr Zdeněk Nejedlý. Jednou z jeho sekretářek byla Helena Dubinová, Blahova známá z Paříže. Byla to krásná žena, vysoká, impozantní. Nejedlý se pokoušel ji svádět. Já jsem tehdy čekala na povolení k odjezdu. Chodili jsme často na pohovory do Bartolomějské a nikdy jsme nevěděli, jestli si nás tam nenechají – každých pár dní přišli s novými nařízeními. Helena tehdy šla za dědkem Nejedlým, že má návštěvu zvenku, že by chtěli do Národního, ale nemohou dostat lístky. Nejedlý jí ochotně dal k dispozici svou lóži. Tak jsme tam spolu seděli všem na očích, i vlajka tam byla… Dole v obecenstvu seděl Jiří Hájek, celý překvapený, když nás zahlédl. I tajné, kteří nás všude sledovali, jsme zmátli. Nevěděli, jaké máme spojení s Nejedlým, proto nám z opatrnosti na pár dní dali pokoj. A já jsem konečně dostala pas. O víkendu jsme z Prahy odjeli. Na hranicích nás držela pasová kontrola dvě hodiny. Pasy jsme měli v pořádku, ale neměli jsme potvrzení, že jsme se odhlásili na policii. Do Prahy se nedovolali, všichni už byli na víkendu. A cizinci v expresu se začali bouřit kvůli zpoždění. Tak nás pustili a k večeru jsme dojeli do Norimberku.
Pamatujete si ještě, co v tom Národním divadle hráli?
Byl to Jakobín.
Jiřího Hájka jste znali dobře?
Blaho znal Hájka od studentských let. Přivedl ho do Ymky. Když v květnu ’45 přijel do Prahy vyjednávat s Českou národní radou americkou pomoc, první známý, kterého potkal na Václavském náměstí, byl právě Jirka Hájek, vracející se z koncentráku. Na tu událost Hájek do smrti vzpomínal. Pak se ale jejich cesty rozešly. V červnu ’49 jsme se s ním a jeho tehdejší ženou veřejně chytli v Ymce. Přednášel tam o Americe, a o jejích hegemonických úmyslech s Evropou a s Československem. Vedle něj seděla jeho žena, členka OBZ (Obranné zpravodajství). My jsme seděli úplně vzadu. Slíbili jsme si, ze budeme jen poslouchat, protože jsem tehdy ještě čekala na pas. Ale Blaho nevydržel, měl dost Hájkovy propagandy a ozval se. Soudružka Hájková zaútočila na americkou armádu. Blaho na to, že v té armádě sloužil, a že nemohli jít do Prahy, protože si to Moskva nepřála. Ona začala, že americkou armádu vítaly holky, co se chtěly vdát do Ameriky. Já jsem si to vzala na sebe a připomněla jí zločiny Malinovského armády. To byla asi poslední veřejná debata, které jsme se zúčastnili. Jedním z mála přítomných byl i student Jan Šimsa. Potom jsme se setkali ještě v New Yorku na československé misi u OSN, když Hájek odcházel jako vyslanec. Když se vrátil do OSN v srpnu ’68 protestovat proti invazi, my jsme byli na dovolené a nesetkali jsme se s ním. Blaho mu tenkrát poslal na OSN telegram, aby zůstal v New Yorku, jenže Hájek prý nic nedostal. Cenzura.
Až v roce 1990, když naše Zuzka (dcera Hrubých, právnička) pracovala na vyslanectví v Praze, Hájek se jí představil a zeptal se jí, jestli zná Blahoslava Hrubého. Krátce potom jsme přijeli do Prahy a na recepci v americké rezidenci jsme se s ním sešli. Na minulost jsme nenaráželi, byli jsme zase zpět na stejné straně. On sám mluvil o tom, za jakých okolností měnil názor. Uznal své chyby. Rozešli jsme se jako přátelé, a bylo nám jasné, že byl příliš inteligentní, aby neviděl, co je komunismus.
V Americe jste začali vydávat RCDA a účastnili jste se jako novináři mnoha ekumenických zasedání. Snažili jste se vyburcovat Světovou radu církví a další organizace, aby si konečně začaly všímat útlaku věřících v totalitních režimech. Na kterou událost v tomto dlouholetém zápase zvlášť vzpomínáte?
Právě v posledním čísle RCDA je článek o zasedání SRC v Nairobi v roce 1975, do kterého jsme zasáhli. Blahův přítel, pravoslavný teolog, přivezl z SSSR od otce Jakunina dokument o porušování lidských práv. Blaho měl doklad vzít do Nairobi, jenže měsíc předtím prodělal masivní infarkt. Já jsem tedy text z ruštiny narychlo přeložila a odeslala do Nairobi na tři adresy vedoucích činitelů SRC. Jeden z nich dal překlad uveřejnit v místních novinách. Z toho bylo při zasedání velké pozdvižení. Sovětští delegáti nevěděli, jak reagovat, raději odešli ze zasedání. V SRC měli náramný strach, ze Sověti z Rady vystoupí, ale druhý den delegáti dostali direktivy z Moskvy, na zasedání se vrátili, všechny stížnosti zapřeli, ale bylo už pozdě. Psalo se o tom po celém světě. Světová rada se z toho nemohla vyzout, tak ustanovili komisi, která měla protest prozkoumat a na příštím zasedání podat zprávu. To ale už byli jiní delegáti, a tak se podařilo Jakuninovo svědectví pohřbít. Přece však se tehdy některým lidem opravdu otevřely oči.
Na shromážděních a konferencích jste se jistě potkávali s českobratrskými delegáty.
Někteří před námi utíkali, báli se nás. Někteří nám záměrně škodili. Když nemohli vyvrátit pravdu o tom, co jsme uveřejňovali, tvrdili, že tím způsobujeme těžkosti církvím v ČSR. Dosáhli toho, že nás Národní rada (církví v USA) a některé denominace přestaly podporovat, ale my jsme se osamostatnili a pracovali dál. Teď často čtu v českém církevním tisku oslavné články nebo nekrology o lidech, kteří způsobili hodně zlého. Dostávali pak odměnou od režimu různé výhody.
Kromě jednoduchých fanatiků museli být i delegáti, kteří nepřijímali všechno nekriticky.
Samozřejmě, mnozí z nich pronášeli na veřejnosti projevy na objednávku KGB, ale mysleli si něco úplně jiného a soukromě s námi o tom mluvili a dávali nám zprávy. Třeba metropolita Nikodym nám přiznal, že pracuje na dvě strany, ale vždy s úmyslem pomoci církvi. Když jsme žádali SRC o pomoc pro sibiřské křesťany, vůbec o nich nechtěli slyšet, ale když jsme je dostali ven, a bylo to několik desítek lidí, SRC si přisvojovala zásluhu. Já myslím, že Světová rada církví není křesťanskou institucí jako spíš propagátorkou situační etiky. Nevím, odkud čekat nějaký impuls, aby se protestantismus zreformoval.
To by ale bylo smutné, když by třeba ČCE měla čekat a čekat na nějaký impuls zvenčí…
Češi vždycky čekali na impuls zvenčí. Já si vážím statečných křesťanů u vás, ale kdo z nich má vůli a sílu dále bojovat?
Ale když si vezmeme odbory, strany, vědu… shodly bychom se na tom, že vůdčí osobnosti scházejí úplně všude, nejen v církvích. V politice, vědě, dělnickém hnutí, všude. Kromě toho myslím, že naše synodní rada se vědomě nechce stavět do vůdcovské pozice. Snad by se tomu dalo říkat kongregacionalistická filosofie. Že úkolem synodní rady je sborům pomáhat, ale nechce jim nařizovat.
Je to možné. Já také vidím, že většinou záleží na jednotlivém pastorovi. I americké církve jsou v hrozné situaci. Někdy v 70. letech v Národní radě církví horlili velcí rétoři proti Americe jako představitelce rasismu, kolonialismu a všeho zlého. Když Blaho dostal slovo, připomenul Afriku a Idi Amina. Vrhli se na něj, že si dovolil kritizovat „vůdce nové Afriky“. Krátce potom se provalilo, že Idi Amin je vrah a kanibal, ale vedení Rady o tom takticky mlčelo. Totéž o Zimbabwe. Světová rada podporovala Mugabeho. Slyšeli jste někdy, že by Světová rada církví řekla něco kritického na Mugabeho adresu? O tom, co udělal z nejúrodnější části Afriky?
To znamená, že americké křesťanství je už asi řadu let diferencováno: na jedné straně Národní rada církví, která reprezentuje levicovost, a pak jižní fundamentalisté, a ti přece také nejsou v pořádku.
Ano, ale někde uprostřed jsou jednotlivé sbory a věřící, kteří zastávají to, čemu se říká „protestantská etika“, zodpovědnost vůči Bohu, rodině a společnosti. Na tom základě vznikly Spojené státy a tím se udržují.