Mluví o ní Jan Cháb (Znovu bratři Mašínové, Protestant 5/08). Připomíná, že „mnoho lidí věřilo ve vítězství Západu, věřilo nadějím a slibům, které přinášely radiové vlny z metropolí demokratického světa“, říká, že „dnes je snadné soudit marnost jejich počínání“ a odtud pokládá za nevhodné vytýkat Mašínům, že „nepostřehli, že zápas s komunismem a komunistickou vládou bude dlouhodobý.“ Věc je v tom, že tehdy zde byli lidé (včetně J. L. Hromádky), kteří to postřehli, jakkoliv v letech 1948–1951 to bylo nesnadné. Nastupující události vedly ke snadnému závěru, že třetí světová válka je nevyhnutelná, a tvrdit opak znamenalo jít proti proudu většinového mínění. Dnes pak nelze pominout otázku, kdo se v odhadu mýlil.
„Po celá padesátá léta se zdálo, že válka je na spadnutí.“ – Fakta: V lednu 1951 Stalin na důvěrné poradě vedoucích zemí sovětského bloku ohlásil, že doba dozrála pro rozhodný útok na západní Evropu. Do tří až čtyř let měly konsolidovat vojenské a ekonomické síly a úder provést. V nejpokročilejší zemi bloku, v Československu, tato politika vyústila roku 1953 v měnovou reformu.
V lednu a znovu v květnu 1951 president Truman odmítl návrhy vrchního velitele NATO v Koreji gen. MacArthura na atomové bombardování čínských velkoměst.
V červenci 1955 na velké ženevské konferenci čtyř velmocí president Eisenhower prohlásil, že Spojené státy by nikdy nesouhlasily s agresivní válkou vyvolanou kterýmkoliv členem Severoatlantické aliance. Nato povstal předseda sovětské vlády gen. Bulganin a řekl, že „vítá toto prohlášení a věří mu“.
Základní otázka případu bratří Mašínových zní: Bylo špatné, nebo dobré, že třetí světová válka nevypukla?
Historie nesnáší přímé, zjednodušující zkraty a místo odporu k jinému pohledu vybízí k zamyšlení.
16. 6. 2008