Jsou mezi námi, snad jste si také všimli. Nepíší na objednávku Murdochů či jiných. Jsou všímaví, zkoumají a píší. Tariq Ali, Adam Drda, Tereza Spencerová, Luděk Navara, Timothy G. Ash, Martin M. Šimečka, Constance Šimonovská – hlídací psi demokracie. Posledně jmenovaná je farářkou a rozkryla nešvary novinářské demagogie, které se podepsaly na společenské atmosféře v jejím regionu.
Má-li zůstat veřejný prostor skutečně veřejným, pak musíme zaměřit svou pozornost na aktivity hejtmanů, městských magistrátů a sympatizujících či najatých novinářů. Někdo namítne, že je lépe se tím nezabývat a kázat čisté evangelium. Nestarat se o politické záležitosti. Skutečně, lépe se kážou čisté ideály bez příměsí špinavé člověčiny. Duchovní vůdci pak zvěstují velké a věčně platné pravdy. Enšpígl tuto činnost zesměšnil, když si svolal všechny městské krejčí, že jim musí prozradit životně důležitou věc. Jistě jim pomůže v jejich lopotné dřině a otevře dveře k úspěchu. Mistrům jehly a nití pak připomenul, že nesmí zapomenout dělat uzel.
Mezi žurnalisty a církevními publicisty českými i zahraničními je stále dost těch, kteří gordické uzly nesvárů a neporozumění nesekají, ale trpělivě rozplétají. Jasně ukazují, že věci veřejné jsou křehké, nikoli však plasticky libovolně formovatelné inženýry lidských duší či mágy médií.
Není zbytečné odhalovat regionální průšvihy a selhání. V demokratické společnosti neplatí zvyklosti sociologického výzkumu, že záležitosti týkající se skupiny populace pod dvě procenta jejího celkového počtu jsou pro statistika celkem nezajímavé jako to, co nemá vliv na celkový obraz společnosti. V záležitostech veřejných má cenu každé svědectví, byť by šlo jen o jedno promile společnosti. Biblická starověká svědectví jsou dobrým příkladem toho, že kapka v moři národů může být inspirující přes hranice zemí i staletí.
Co se týče majetku ukradeného církvím, pak jistě stojí za zaznamenání nový vtipný slogan. Lidé, odmítající vydat majetek církvím, podobají se dopadenému zloději auta, který sice uznává, že auto ukradl, ale trvá na tom, že ho nemůže vrátit, protože ho naléhavě potřebuje, aby mohl jezdit do práce. Diakonické, charitativní, výchovné, mediální i liturgické aktivity si totiž podporu zasluhují, tak se to dělo i na americkém kontinentě od 17. století, kde od samého začátku obyvatelstvo vybavovalo církve na stavbu kostelů, far, škol, knihoven, charitativních zařízení. Uznávali totiž odluku církve a státu. A budou-li se církve intenzivně věnovat péči o sociálně, tělesně, ale i duchovně strádající, včetně chybujících žurnalistů a úředníků, pak si navrácení majetku zasluhují. Budou-li se věnovat něčemu jinému, ať se nic nevrací.