Mohl bys stručně popsat teologické důrazy prostředí, ve kterém jsi vyrůstal a dospíval?
Oba moji rodiče přišli do Prahy za prací z venkova a seznámili se díky působení Armády spásy. Otec dostal práci vrátného a zároveň i jednopokojový byt v domě Armády spásy v ulici Karolíny Světlé. Toto období si pamatuju, ale bylo mi asi šest let, když došlo k zákazu AS, takže vliv tohoto společenství na mne byl zanedbatelný, spíše zprostředkovaný rodiči, které to formovalo morálně k vstřícnosti a štědrosti. Rodiče zároveň přitom zůstávali českobratrskými evangelíky. Armáda spásy byla pouze jakési misijní hnutí, které myslím nebylo vedeno jako církev. I já sám jsem byl pokřtěn jako českobratrský evangelík. Po ukončení činnosti AS se všichni „armádníci“ vraceli do svých tradic. Rodiče se posléze rozhodli, vedeni svou evangelikální zbožností, zakotvit ve sboru Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské) na Žižkově. Byl to velký sbor, kde sloužili kazatelé Beneš a Rejchrt, otcové Noemi a kluků Rejchrtových. S Milošem jsem tedy ve spojení od samého začátku. K baptistům jsem se dostal až později, když jsem příležitostně (na podnět své sestry) při víkendových návratech z internátu zavítal do schůzek mládeže BJB na Vinohradech. Tam se mi líbilo. Byla to početná mládež, velmi pestrá, byly tam i názorové spory. Mimo jiné tam chodili i bratři Nečasovi a řada jiných pozdějších známých z různých tradic. Těsně před odchodem na vojnu jsem byl ve Vinohradském sboru i pokřtěn, takže jsem vlastně „novokřtěnec“. Teprve poté jsem se začal zajímat o duchovní pozadí baptismu. Díky tomu jsem objevil i anabaptisty, o kterých se mezi baptisty moc nemluvilo. Nebyla k dispozici žádná literatura v češtině. Já jsem se poměrně rychle naučil anglicky a začal jsem načítat literaturu zejména z Ameriky, kterou jsem si nechával posílat nebo dovézt. Po vojně jsem už vědomě směřoval k studiu filosofie či teologie. Připravoval jsem se na zkoušky na filosofickou fakultu, nakonec jsem ale ke studiu nenastoupil a rozhodl jsem se pro teologii. Asi hlavně díky kádrovému původu rodičů jsem s přijetím neměl problémy. Říkal jsem si, že uvidím, jestli po studiu nastoupím na některý sbor jako kazatel, nebo budu církvi užitečný nějakým jiným způsobem.
Vnímal jsi při studiu na teologické fakultě výrazně vliv některého z vyučujících? Které disciplíny a která témata tě oslovily?
Můj filosofický zájem mě nejvíce vedl k systematice. V té době ovšem už na fakultě výrazný systematický teolog nebyl. Tím byl předtím J. M. Lochman, který však odešel krátce před začátkem mého studia. Já jsem se ovšem s Lochmanem opakovaně setkával už před nástupem na fakultu v rámci seminářů, na které mě přivedl student Ján Liguš. Lochman mi imponoval. Byl nejen podnětný teolog, ale i vynikající rétor. Z těch dalších to byl především Amedeo Molnár se svou erudicí a také Jan Heller, který u mne vzbudil zájem i o biblistiku a hermeneutiku. Ten byl úžasný svou otevřeností a svou citlivou vnímavostí vůči studentské tápavosti. Nechával nás, ať mu určíme témata, o kterých má přednášet. I nad těmi nejhloupějšími otázkami se vážně zamyslel a hledal v nich nějaký smysl. To pro mne bylo pedagogicky velmi poučné. I od dalších učitelů jsem si od každého něco vzal. Nesmím zapomenout na Pokorného a Filipiho, Smolíka nebo Brože. Všichni mi něco dali.
Jak na tvé studium reagovala církev (respektive Jednota)?
Jednota byla rozdělena na umírněné a evangelikály – a to i v kruzích mládeže, kde jsem se pohyboval nejvíce. Proti teologii jako takové se nebrojilo nebo to aspoň tehdy nebyl převažující trend. I mnozí kazatelé se chlubili aspoň částečným studiem na Komenského (v jejich případě ještě Husově) bohoslovecké fakultě i při probíhající výuce na tehdejším baptistickém semináři. Podezření vůči teologii se občas začalo objevovat až později, když se ukázalo, co jsem si z toho studia vzal a jak to ovlivňuje moje působení mezi baptisty. Ti, kteří se s fakultou osobně setkali, neměli ovšem proti teologii žádný principiální odpor. Vliv v té době měl v Jednotě stále ještě také intelektuální rozhled dr. Jindřicha Procházky, vůdčí osobnosti baptistů v období první republiky.
V mé generaci jsem vnímal, že dvě postavy, které měly pro naše předchůdce velký význam, byly J. L. Hromádka a K. Barth. První z nich nejen teologicky, ale snad více společensky a politicky. Jak jsi tyto dva teology vnímal ty a jak ovlivnili dobu tvého studia?
V případě Hromádky toho mnoho nebylo. Věděl jsem, že je to někdo, koho si máme vážit za to, že české teologii přinesl určité renomé. Barth byl ovšem důležitý pro všechny. Někteří přímo prošli jeho výukou v Basileji, konkrétně třeba Heller nebo Lochman. Bartha jsem četl, zajímal mne. Tedy spíše jeho menší práce, na Církevní dogmatiku jsem si tehdy netroufal. Uchvátil mě především základním christocentrickým důrazem, který se ozýval ve všem, čemu Barth věnoval pozornost. Představoval velmi koherentní a konzistentní výklad biblického svědectví. Později jsem pozoroval, že se v mnoha ohledech blížil důrazům radikální reformace. Zejména jeho pohled na svátosti, inspirovaný jeho synem, novozákoníkem Markusem Barthem, které Barth otec zařadil ve své Dogmatice do etiky, tj do lidské odezvy. Šlo ovšem o odezvu podněcovanou Duchem a inspirující se Ježíšem Kristem. To jsou důrazy, s nimiž jsem se nemusel obtížně vyrovnávat, protože ladily s mou vlastní teologickou formací a byly do značné míry v souladu s baptistickou teologií. S Markusem Barthem jsem se sám několikrát setkal. Ten mě též výrazně ovlivnil.
Poměrně výraznou stopu jsi v teologické literatuře zanechal jako překladatel. Tituly, které jsi překládal, při tom pokrývají poměrně široké spektrum témat i disciplín. Podle čeho sis v této práci vybíral?
Jako začínající učitel jsem si kladl otázku, čím bych mohl přispět z anglofonní oblasti. K některým titulům jsem se dostal při hledání toho, co je nosného v baptistické tradici. A tak jsem se zaměřil na zpřístupnění příběhu a teologického dědictví radikální reformace českým čtenářům. V první řadě to byl přínos mennonitského teologa Johna Howarda Yodera. Říkal jsem si, to stojí za to, to patří k tomu nejlepšímu z americké produkce. Zde mě inspiroval i Amedeo Molnár, který o sobě prohlašoval, že je skrytý baptista (a myslel tím anabaptismus, resp. radikální reformaci, jak ji svým způsobem představovali i valdenští a v českém prostředí Chelčický).
Zároveň jsem narazil na téma procesuální filosofie a teologie. Na katedře systematické teologie působil v závěru mého studie Luděk Brož, který mě pobízel k studiu témat, která by mi otevřela možnost kariéry na teologické fakultě. Když jsem se ho ptal, čemu bych se měl věnovat, upozornil mě na procesualisty, což byl v dané době velmi aktuální teologický trend. Začal jsem se tomu věnovat, a když jsem se tím prokousal, velmi mě to oslovilo. Procesualisté mě zaujali filosofickým teismem, z něhož vycházeli, a svými pokusy interpretovat jeho pomocí i biblické svědectví. Procesuální výklad skutečnosti je konzistentní a otevřený. Jeho teismus (pojetí Boha, který není ve svém vztahu ke světu nikde ukrácen, a přitom je nenásilný) je navíc v souladu s radikálně reformačním pohledem na Boží dílo v Kristu. Od začátku mi velmi záleželo na tom, aby reflexe křesťanské víry v jádru odpovídala obecné lidské zkušenosti. Takové vnímání Božího působení Whitehead umožňoval. Byla to filosofie otevřená revizi, ale zdá se, že zatím žádná zkušenost nevyzněla proti tomuto pojetí Božího působení. Tato témata se tedy navzájem doplňovala. Celkově jsem procesuální teologii a teologii dědiců radikální reformace pokládal za nejoriginálnější a nejvýznamnější přínos anglosaské teologie, který si zaslouží popularizaci. Proto jsem vedle překladu Estepova Příběhu křtěnců a později třeba Yoderovy Ježíšovy politiky přeložil i populární dílo procesuálního filosofa Charlese Hartshorna Přirozená theologie pro naši dobu. To byly překlady, které vycházely z mé vlastní iniciativy. Ostatní pak vznikaly spíše na požádání. Samozřejmě bych nepřekládal něco, co by mne nezaujalo, takže i do dalších překladů jsem se pouštěl s chutí.
Musím se přiznat, že při pohledu na tvou překladatelskou i autorskou činnost jsem byl vždy překvapený velmi širokým spektrem nejen témat, ale i teologických disciplín, sahajících od systematiky, přes etiku, filosofii, církevní dějiny až ke kázáním. Vnímáš v té rozmanitosti nějaký jednotící prvek nebo motiv?
Samo procesuální myšlení zvalo k dialogu s vědou. V současnosti jsem už téma dialogu trochu opustil. Propojení etiky a systematické teologie má pak na teologických fakultách dobrou tradici a často jsou tyto obory personálně propojené. Všechna ta různost se rozrůstá z jednoho centra, které bych nazval celostní vizí reality ovlivněnou zvěstí, která má podobně celostní dosah. V centru pozornosti stojí Ježíšův příběh jako vlastní Boží příběh, vybízející k určité životní orientaci a způsobu života. Záměr nenásilné obnovy stvoření v jeho celku, který má v tomto partikulárním příběhu svou ilustraci, je v posledku skrze tento příběh také realizován. Zde se Whitehead potkává při vší rozdílnosti předmětu reflexe s Yoderem a potažmo i s Barthem.
Pracuješ aktuálně na něčem?
Brzy by měla vyjít kniha, která se zabývá tématem v současnosti velmi aktuálním: co to znamená působit pokoj v době násilí a nutnosti se tomuto násilí bránit. Zároveň se mi z určité postupné práce vynořuje pokus o výklad apoštolského vyznání z perspektivy radikální reformace. To bych ještě rád dotáhl. Těší mě, že kolega Jan Zámečník se v současnosti věnuje na katedře teologické etiky jak motivu nenásilí, tak i procesuálnímu myšlení. Ačkoliv jsem si žádného žáka nepěstoval, nakonec se trochu sám vynořil.
rozhovor připravil Jáchym Gondáš
Autorské publikace P. Macka
- Novější angloamerická teologie: Přehled základních směrů s ukázkami. Praha: Kalich, 2008.
- Huldrych Zwingli, Karl Barth a odkaz původního reformačního radikalismu. Praha: Kalich, 2011.
- Bůh ve filosofii Charlese Hartshorna. Praha: OIKOYMENH, 2016.
- Effatha, otevři se. Sbírka kázání Praha: Baptistický sbor na Topolce, 2019.
Překlady (výběr)
- William S. Estep, Jr., Příběh křtěnců: Radikálové evropské reformace. Praha: Bratrská jednota baptistu, 1991.
- John Howard Yoder, Ježíšova politika: Vicit agnus noster – Cesta kříže a její společenský dosah. Benešov: Eman, 2004.
- Miroslav Volf, Odmítnout nebo obejmout? Totožnost, jinakost a smíření v teologické reflexi. Praha: Vyšehrad, 2005.
- Charles Hartshorne, Přirozená teologie pro naši dobu. Praha: OIKOYMENH, 2006.
- Bruce G. Epperly, Procesuální teologie: Příručka pro rozpačité. Praha: Kalich, 2016.
Kompletní bibliografii publikovaných prací a překladů najdete na https://web.etf.cuni.cz/ETFN-779.html