„Hlavně to zdraví…?“

rozhovor s Vítězslavou Šormovou

Když vstupujeme do nového roku, ozývá se právě tahleta věta jako jedno z nejužívanějších přání. Škodolibec může poukázat na to, že letos se toto přání plní paradoxním způsobem: zdejší lékaři podávají hromadnou výpověď. Na jejich důvody jsme se zeptali anestezioložky MUDr. Vítězslavy Šormové z pražské Thomayerovy nemocnice.

Můžeš stručně připomenout, jak se odvíjelo jednání mezi lékaři a státní správou? Šlo o finanční ohodnocení práce nebo má celý spor ještě další důležité aspekty?

Akce „Děkujeme, odcházíme“ vznikla před rokem. Je ovšem vyvrcholením dlouholetých sporů nemocničních lékařů, zastoupených Lékařským odborovým klubem (LOK) a Českou lékařskou komorou, s ministerstvem zdravotnictví a vyjadřuje už chronickou nespokojenost se stavem v resortu, nespokojenost s podhodnocením práce lékařů a ostatních zdravotnických profesí. To samozřejmě souvisí s nepořádky v tocích peněz ze zdravotního pojištění občanů přes zdravotní pojišťovny do nemocnic a k samotným zdravotníkům.

V čem nepořádky spočívají?

Je dědictvím minulosti, že poměrná částka z úhrad placených nemocnicím, investovaná do pracovního personálu, je oproti zemím EU a jiným vyspělým zemím malá. V Česku je samozřejmostí zaplatit tržně právníkům, poradcům, stavebním firmám, firmám zajišťujícím dopravu, stravování, úklid atd. Peníze, které jdou na investice, zdravotnická vybavení až „nadvybavení“ a hlavně farmaceutickým firmám, jako by nikdo neřídil, nehlídal a nekoordinoval. Často jde o částky a investice nepromyšlené, neoprávněné, někdy nehorázné. Souvisí to i s moderními způsoby korupce a s lobismem. Když si u nás o zaplacení své odborné práce řekne lékař či sestra, je to státem prezentováno a lidmi vnímáno jako nemorální a zavrženíhodné.

Zdravotní reforma, která by toky peněz, síť a obsah státem garantované péče ohlídala, je slibována téměř od sametové revoluce. Tlak oficiálních médií a štvaní veřejnosti proti nezodpovědným lékařům, kteří jakoby všechny problémy vymysleli a zapříčinili, kteří „přísahali“, „studovali za naše peníze“ atd., sílí. Proto jsem přistoupila na tento rozhovor a prezentuji svůj pohled. Sama jsem nechtě byla přítomna poměrně nenávistným rozhovorům spoluobčanek v duchu „ať si tedy jdou…“ nebo „nemají právo odcházet, jsou tu přece pro nás…“, takže mě dosavadní postoj naší vlády i médií mrzí, zvláště když mnoho lékařů volilo a podporuje tuto vládu.

O problémech i současném tlaku na jejich řešení se ví dlouho a ministerstvo, jak se zdá, ani nebylo schopno spočítat a zveřejnit skutečný počet lékařů pracujícím

ve státním sektoru. Odhadovaná uváděná čísla nepočítají s faktem, že mnohde má jeden lékař až tři pracovní úvazky. Většina lékařů, které znám, jsou obětaví, vzdělaní lidé, svoji práci mají rádi a o pacienty se pečlivě starají. Řada z nich je ale unavená, svůj životní standard udržují nadúvazky a službami, někteří jsou nyní i právem rozzlobeni a najdou se i vyhořelí… S tím mnohdy souvisí následné nešvary: přetíženost a špatná komunikace s pacienty.

Zveřejňované platy lékařů ale převyšují tzv. průměrnou mzdu i dvojnásob…

Nutno uvést na pravou míru, že opakovaně zveřejňované průměrné mzdy lékařů – a každý má s takovými průměry i v jiných zaměstnáních vlastní zkušenost – jsou bez přesčasů a nočních služeb zhruba poloviční, a to až u lékaře s letitou praxí. Nastupující lékař absolvent má tarif cca 17 000 Kč, což odpovídá hodinové mzdě zhruba 100–120 Kč/hod, za kterou by nepracoval mnohý řemeslník. Oproti jiným zemím EU tu navíc chybí perspektiva pracovního postupu. Po zvládnutí komplikovaného postgraduálního vzdělávání, praxí a zkoušek, při samostatné odborné práci se lékař dobere k hodinové mzdě 160–200 Kč. Není divu, že řada schopných mladých lidí, kteří nejsou tak altruisticky založeni, dá ve studiu přednost právu či ekonomii, nebo po vystudování naší kvalitní mediciny nastupují rovnou v jiné zemi. Což je škoda – ne jejich praxe v zahraničí, ta je v pořádku – ale to, že se někteří z nich již nevrátí. Alespoň ne do současných podmínek.

Kdy vznikla myšlenka podat hromadnou výpověď – a proti čemu představuje protest?

Jak už jsem řekla, ta myšlenka vznikla začátkem roku 2010. Všechna předchozí upozorňování, jednání, naléhání, všechny demonstrace a protestní stávky – nestávky, kdy jsme se pouze označili mašličkou či logem a dále zabezpečovali veškerý provoz ambulancí, lůžkových oddělení, akutních příjmů a JIPů a nesli odpovědnost za pacienty, byly zcela ignorovány a vyzněly směšně. Dodnes si pamatujeme přezíravé a arogantní výroky některých politiků, takže jejich současná protilékařská rétorika nikoho nepřekvapuje – myslím například novoroční projev pana prezidenta. Jediná možnost protestu a nátlaku od lékařů je své služby neposkytovat, neléčit. Vidím to zcela legitimní právě v situaci, kdy dám výpověď a nejsem již zaměstnancem nemocnice. Je to maximalizace nátlaku na politiky, aby reformy učinili, peníze pro lékaře garantovali zákonem a kvalitní péči o pacienty zajistili.

V době škrtů ve výdajích státního rozpočtu?

Zdůrazňuji, že nám nejde o peníze ze státního rozpočtu, ale ze zdravotního pojištění. Představa jakýchsi improvizací ohrožujících pacienty nás vůbec netěší a věříme, že politici neztratí zdravý rozum. S odchodem do zahraničí počítá jen část mladých lékařů a většina z nás má ráda své obory ve svých nemocnicích a nechtějí a ani nemají z různých důvodů možnost opustit republiku. Jde nám o naše zdravotnictví, jako by mělo jít všem zúčastněným. Chceme, aby v nemocnicích pracovali nepřetěžovaní zdravotníci, kteří vědí, že si společnost jejich práce cení, a aby úroveň a dostupnost péče byla přinejmenším zachována.

Současný ministr Heger o celkovou reformu zdravotnictví usiluje a má – alespoň podle některých – i poměrně slušný kredit. Proč mu lékaři „nedají šanci“?

To patrně usiluje, nicméně o jejím obsahu můžeme něco tušit jen dle zpráv z médií. Podrobnější informace ovšem nemáme. Některé výroky pana ministra jsou však rozporuplné a z jeho počátečních postojů byla dokonce cítit nechuť k řešení problémů samotných zdravotníků. Například, když odkazoval na to, že jsme měli své požadavky řešit dříve, byli jsme kolegy informováni, že sám, když byl v pozici ředitele velké nemocnice, na tyto požadavky neslyšel. Navíc naše platové požadavky nejsou s reformou ve sporu. %

Jak hodnotíš ty části reformních záměrů, které ministerstvo dosud zveřejnilo?

Líbí se mi snaha jasně pojmenovat a ze zdravotního pojištění nehradit jednoznačně nadstandardní výkony, které nemají dostatečné medicinské odůvodnění (například robotické operace). Ale, jak říkám, žádné podrobnější informace nemáme.

Proč do akce „Děkujeme, odcházíme“ nebyl přizván další zdravotnický personál, zejména sestry?

Sestry jsou sdruženy pod jinými odbornými organizacemi, které by musely vyvinout vlastní aktivitu. Problematika sester nám však lhostejná není a je třeba ji v rámci reforem také řešit. Sestry to mají v současné době těžké z mnoha důvodů. Věříme, že naše akce dříve nebo později pomůže i jim.

Z kterých odborností podává výpověď nejvíce lékařů? Má to nějaké konkrétní důvody?

Přesnými údaji nedisponuji, je to v každé nemocnici jiné, ale nejvíce jsou to obory chirurgie, anesteziologie, interna, neurologie, pediatrie, gynekologie, diagnostika. Větší odvahu měli kolegové v oborech důležitých pro provoz celé nemocnice, např. ARO.

Výpovědi jsou razantním krokem. Vidí před sebou odcházející lékaři nějakou perspektivu nebo je to akt krajního protestu, kterým riskují cosi jako profesní či lidské sebezmaření?

Výpovědi jsou velmi razantním krokem. Někteří lékaři mají jasnou perspektivu odchodu ze země, do privátních praxí, do RZP služby. Ale všichni to vnímají – jak si sám řekl – jako akt krajního protestu. A to v zemi, která nemá stávky a nátlakové akce v tradici, jako je tomu např. ve Francii, Itálii, Španělsku… Protesty a konfliktní situace nejsou vlastní ani povaze lékařů. I současné profesní riziko je veliké. Výpovědi podalo zhruba 3800 lékařů a je možné, že některá zařízení budou zavřena a oni se ke své práci nevrátí. Já jsem anestezioložkou 23 let. Patřím ke starším a „dražším“ na oddělení, ale cítila jsem jednoznačnou potřebu tuto akci podpořit. Po práci, pacientech, kolezích i sestrách by se mi stýskalo. Samozřejmě jde také o šíři mé práce v Thomayerově nemocnici, kde provádím anestezii na dětské chirurgii (včetně anestezií kojenců a nedonošenců) a neurochirurgii, na dospělé chirurgii, včetně hrudní chirurgie, na gynekologii a porodnici, na ORL, urologii, očním, plicním a při různých diagnostických výkonech.

Jsou lékaři – zejména v sociální oblasti – spíše sóloví jezdci, nebo dokážou spolupracovat? Někomu zní samotné sousloví „lékařské odbory“ jako protimluv. Je současná vzájemná solidarita ve vašem oboru něčím novým?

Lékaři jsou často individualisté s vyhraněnými názory a ač odborně dobře spolupracujeme, často jsme se nemohli shodnout na formě protestu. Současné vzepětí a solidarita, například v našem oboru, je veliká vzácnost a moc si jí vážím. Samozřejmě mnoho lékařů, zvláště z velkých měst a velkých nemocnic, kde mají dojem, že jsou lehce nahraditelní, se neodvážilo takto riskovat, i když s námi souhlasí. Jiní mají jiné postavení, funkční místa, jsou na ně vázané granty… Někteří problémy nevnímají a jiní mají odlišný názor. To je prostě lidská rozmanitost.

Jak reagují konformní média typu MfDnes, všichni víme. V čem se projevuje nejvíc polopravd?

Zpočátku se zdálo, že i konformní média, jak je nazýváš, dopřávala sluchu více stranám. Poslední týden, nevíme proč a pod jakými tlaky, šíří – v lepším případě – polopravdy, které se týkají již zmíněných průměrných platů, počtu lékařů v nemocnicích, zveličování počtu stažených výpovědí, zkreslování situace na jednotlivých odděleních či neinformování o nátlaku, který vyvíjí management některých nemocnic na lékaře. Někdy nadřazená dikce a manipulování čtenáři připomíná propagandu proti inteligenci, kterou si mnozí pamatujeme z minulosti.

Setkáváte se i s pozitivními ohlasy? Vidíte tento protest v souvislosti s nějakými dalšími společenskými pohyby?

My jsme naštěstí propojeni „mailovou“ sítí, kde si posíláme zprávy, ohlasy, dopisy, a to jak od laické veřejnosti, tak i z odborných kruhů. Možná v této akci spatřují vzepětí skupiny lidí jakožto občanů a také šanci – možná na mnoho let poslední – jak situaci ve zdravotnictví skutečně změnit.

Děkuji za rozhovor. Otázky kladl Tomáš Trusina, rozhovor se uskutečnil 8.–10. 1. 2010