Odhlédněme od jiných, jakkoliv závažných, momentů interview Miloše Zemana pro rakouský Profil ze dne 21. 1. 2002 a sledujme jeho jedinou větu:Sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou při zničení Československa jako jediného ostrova demokracie ve střední Evropě. V zájmu upřesnění místo sudetští Němci dosaďme – většina Němců v ČSR – a dostaneme vyjádření nepopiratelné historické skutečnosti roku 1938.
Vyřkl-li to český premiér v roce 2002, přijal téma na mezivládní úrovni, tedy na té, na niž je vší mocí usilovaly dostat landsmanšafty. Vydal všanc, čeho česká diplomacie dosáhla českoněmeckou deklarací roku 1997 a v březnu 1999 jeho vlastní vláda, když německý kancléř na thesi českého premiéra, že totiž dekrety presidenta republiky z roku 1945 jsou právně vyhaslé, řekl, že považuje za uzavřenou otázku majetkových restitucí sudetských Němců. Pro zodpovědného českého politika tím spor se sudetskými Němci skončil.
Takto však z Vídně president vyjadřoval rozhořčení a ministryně zahraničí navrhovala společnou rakouskočeskou deklaraci, která by označila dekrety čs. presidenta z roku 1945 za „mrtvé bezpráví“. Z Berlína se pak z vládních kruhů informovalo o možném odřeknutí kancléřovy březnové návštěvy Prahy, pokud se nesprovodí ze světa Zemanovy výroky o odsunutých Němcích. Jestliže Zeman v následujícím rozhovoru s A. Kramerem (Právo 2. 2. 2002) řekl, že se nehodlá nechat vtáhnout do jakéhokoli německého volebního boje, pak nezbývá než konstatovat, že svými lednovými výroky k tomuto boji dodal nezanedbatelnou munici. A to ne na podporu sociálních demokratů.
U nás pak to, co bylo v česko(sudetsko)německých vztazích složitě budováno v devadesátých letech, se nyní otřásá ve svých základech. (Oto Novotný, Právo, 24. 1. 2002)
Zjevný rozpor mezi pravdivým výrokem o minulosti a jeho neblahým vyústěním v určité specifické situaci volá po vyjasnění vztahu mezi historickým povědomím a aktuálním rozhodováním.
Podle v Hannoveru působícího českého historika Petra Schnura (Právo, 25. 1. 2002) premiér Zeman vyslovil … něco, o čem se ví, co se ale nehodí do růžových představ o bezkonfliktním stavu postkomunistické Evropy. Chybou byla sama omluva Václava Havla: Znám německé poměry a mentalitu landsmanšaftů … velkorysost chápou tyto kruhy jako slabost.
Martin Hekrdla (Právo, 26. 1. 02) vidí problém v komplikovanější podobě: Skandální je skutečnost, že Schröderova vláda, ač nerada, musí s ohledem na veřejné mínění slyšitelně výt s vlky. Což ukazuje i po letech, v čem je i v Praze uctívaná a hájená českoněmecká deklarace z roku 1997 zgruntu invalidní: znemožňuje dějinný soud.
Nepochybně se opět ukázalo, že bez vzájemného vyjasnění dosavadní cesty mezi Čechy a Němci budou staré spory vždy znovu tarasit řešení aktuálních problémů. Otázka zní, zda nezbývá, než se s tím smířit, zda nebude pokoj, než Němci přijmou náš pohled na věc, zda musíme přijmout hledisko jejich.
Studené válce odpovídalo naprosto nesourodé vnímání vlastní společné historie u Čechů a u někdejších Němců českých zemí. V obou případech se nebraly na vědomí skutečnosti, jež přesahovaly frontové myšlení. Hlas Václava Havla, v méně pronikavé míře na sudetské straně např. pátera Otteho nebo Brannenburských thesí sociálních demokratů, vedly k revisi a k hledání věrnějšího vystižení společných vztahů. Je přitom zřejmé, že nikdy nepůjde o totožný obraz, historie je vždy pohledem z určitého místa, v určitém čase. Čeho však lze docílit, je vyloučení zjevných mezer či výmyslů v tom kterém podání. Falešný historický obraz je nebezpečný tím, že podněcuje k falešnému, neodpovídajícímu, neoprávněnému, skutečné cíle zastírajícímu jednání.
Vyhrocení rozporů nedokazuje správnost nacionalistické demagogie, ať už v akademické či v plebejské versi. Štvaní na sousedy, podobně jako ujišťování o hájení národních zájmů proti nim, by nemělo zastřít, že rozhádané národy mohou být jen snadnější kořistí pro nadnárodní monopoly.
Není ovšem žádným tajemstvím, že v obou našich společenstvích nezbytná reflexe, mámeli žít vedle sebe beze strachu a zášti, neproběhla dosud s náležitou intensitou. Pavel Kohout, občan český i rakouský, na konferenci Česká republika a Rakousko ve sjednocující se Evropě 8. 11. 2001 usoudil, že v českých zemích pohyb ke katharsi je živější ve srovnání se ztrnulostí v sudetoněmeckém táboře. Víme však dobře, že nechuť k uznání chyb, viny ve vlastních řadách, daleko převažuje i u nás. Ke skutečné, všenárodní diskusi na toto téma v českých zemích nedošlo. Mělo by při tom být jasné, že věc nemohou suplovat politici sami. I když jejich podněty, positivní či negativní, nelze podceňovat, rozhodující je pohyb ve společnosti samé.
Problém tedy není jen v tom, že náš premiér, poté, co zdůrazní, že patří k politikům, kteří říkají, co si myslí, řekne v interview hemžícím se historickými reminiscencemi: Zapomeňme na minulost. Problém je i v tom, že není sám, kdo myslí málo.
2. 2. 2002