Historické dekonstrukce

Číslo

(Reakce na rozhovor v Českobudějovických listech 10. 4. 2004: Primas český a arcibiskup pražský Miloslav kardinál Vlk: Lidé musí najít k sobě cestu)

Na otázku, zda jsme opravdu historicky národem atheistů … Jaký je Váš pohled na dnešní věřící, na stav víry v zemi? Kardinál Vlk odpověděl svým historickým nástinem:

V 15. století se jednotná duchovní národní tradice rozdělila husitstvím. Následných dvě stě let vládla naprostá roztříštěnost, v Praze nebyl biskup. To zanechalo velikou stopu. Následovala třicetiletá válka. Po jejím skončení byla Evropa rozdělena na katolickou a protestantskou část. My jsme spadali do té katolické. Díky Habsburkům, kteří v 18. století usilovali o absolutismus, byla církev silně poškozována, neboť Vídeň brala do rukou i rozhodování o ní. Z dnešního hlediska jako by se zdálo, že se církev stala hlavním germanisačním prvkem. Vznikl slogan, že církev rovná se spolupráce s Habsburky. Je to však zjednodušený populistický výklad, který nebere na zřetel velké řady českých kněží, kteří česky kázali, udržovali češtinu, kolportovali české knihy, a tím vlastně český jazyk zachraňovali před germanisačními tlaky. Vliv státu na církev pak perfektně dovršili komunisté, když ji po vzoru Josefa II. vzali plně do svých rukou a získali nad ní absolutní kontrolu. Komunisté měli zjednodušenou práci i z jiného důvodu. Po první světové válce se u nás vzedmula vlna nacionalismu, především proti RakouskuUhersku s heslem Pryč od Vídně! A k tomu se přidalo i heslo Pryč od Říma! Myšlenkový návrat k husitství i založení Církve Československé, to vše mělo uvozovat začátek nové svobodné éry. Římskokatolická církev se dostala do nezáviděníhodné situace, do defensivy. Pakliže tyto historické kontexty sečteme, můžeme dojít k současnému stavu, i k tomu, že komunismus mohl tak úspěšně pracovat i s intelektuály, s inteligencí, neboť se vytratil pevný duchovní základ, o který by se mohla společnost rovněž opírat.

Daný pohled na české dějiny jako odpověď, proč se česká společnost značnou měrou odcizila křesťanství, postrádá jak uvedení některých okolností, bez nichž nelze o věci vážně mluvit, tak zejména přiznání podílu také katolické církve na žalostném stavu věcí. Ta přece nemůže vystupovat jen v roli oběti husitů, Habsburků vůbec a Josefa II. zvláště, absolutismu, československé církve, první republiky, komunistů.

V prvé řadě zarazí obecná konstatování, jež prozrazují nepochopení historických skutečností.

Kdo tvrdí, že Evropa byla rozdělena na katolickou a protestantskou část po třicetileté válce, měl by vysvětlit, co se dělo mezi Lutherovou výzvou k reformaci církve 1517 a zahájením tridentského koncilu 1545, kde Lutherovu reformaci odsoudili.

Nejenom to. Chybí porozumění, že rozdělení (a spojitost) Evropy patří k jejím charakteristickým rysům. Uplatňovala se oposice papežů vůči východořímským císařům, na západě probíhal zápas mezi císařskou a papežskou mocí, z nichž ani jedna nedosáhla trvalé mocenské převahy. (Zde se papežství zasloužilo o cestu k evropské svobodě.)

Poté, co roku 1184 byli valdenští vyobcováni z církve, protože bez kněžského svěcení kázali lidem z bible, trvali dále jako tajné společenství. Zůstali součástí Evropy jako později husité, jež se nepodařilo zlikvidovat křižáckými výpravami. (Evropa měla svou historii, nezůstávala v neměnných poměrech, šla dále, měnila se i úloha jejích aktérů.)

Uvedené nepochopení vede také k soudu: V 15. století se jednotná duchovní národní tradice rozdělila husitstvím. Následných dvě stě let vládla naprostá roztříštěnost.

Zkušenost s totalitou by mohla vést k rozpoznání, že jednota, stmelenost, není sama o sobě kladem, že může být předností i pluralita. Roku 1592 evangelík, Václav z Břežan, kronikář Viléma z Rožmberka, o tomto pánu dosvědčil: Ač v náboženství římském vycvičen, však evangelíků nikdy netupil, nýbrž zároveň s druhými miloval a k úřadům fedroval.

Nemělo by se zejména zamlčovat, že v dané době se u nás usilovalo o svobodu svědomí: Roku 1485 na českém zemském sněmu v Kutné Hoře se vrchnosti, šlechtici a zástupci královských měst, zavázali, že nebudou poddané nutit ke svému náboženství. Ato sodůvodněním, aby každý spasení svého hledal podlé důvěření svého.

U daného tématu se nechce věřit, že se v rámci historického nástinu zamlčí tak kardinální událost jako ustanovení Obnoveného zřízení zemského z roku 1627, že všichni obyvatelé českých zemí (výjimkou byli židé) musí být katolíci, vyznávat víru, kterou jim určil panovník, stát, vláda. Co to znamenalo po době převládající náboženské snášenlivosti? (Zajímavé je, že při té příležitosti autor nemluví o znovuobnovení jednotné duchovní národní tradice).

Zašifruje se to větou: My jsme spadali do té katolické. Jenže – rovněž v habsburské monarchii – ve většině slezských knížectví měli protestanté svobodu, v Uhrách, ač diskriminováni, mohli žít vedle katolíků. Např. v Bratislavě měli své gymnasium.

Pak už velkými oblouky jsme přenášeni od Bílé hory dále: Z dnešního hlediska jako by se zdálo, že se církev stala hlavním germanisačním prvkem. Je to však zjednodušený populistický výklad, který nebere na zřetel velké řady českých kněží, kteří česky kázali, udržovali češtinu, kolportovali české knihy, a tím vlastně český jazyk zachraňovali před germanisačními tlaky.

Na konci je řeč o tom, co skutečně platilo v době národního obrození.

Pokud šlo o dobu Balbínovu a dalších českých vlastenců mezi jesuity, jejich snahy nedošly podpory u šlechty českých zemí a zůstaly bez širšího ohlasu. Balbínova Obrana jazyka českého mohla vyjít až roku 1775, po zrušení jesuitského řádu.

V době po Bílé hoře pak katolické církvi vskutku nešlo o germanisaci, ale o pokatoličtění. Avšak právě s tím byl spojen konec české samostatnosti, český národ přestal vystupovat jako politický činitel.

Nechme zde mluvit Josefa Pekaře: Bylo osudné, že ve chvíli, na níž tolik záleželo, měl katolický klerus v Čechách v čele muže, kteří byli … nepřátelé národa českého Arcibiskupem byl … Lohelius, hlavními rádci … opat strahovský, … Čechy nenávidějící, Kašpar z Questenberka a vedle něho … kanovník Jan Arnošt Platejs … V rukou těchto tří německých popů octlo se rozhodování o otázce, v jakém rozsahu má být provedena reformace katolického náboženství v Čechách. (Bílá hora, 1921)

Dalším obloukem se octneme na konci 18. století, kdy Habsburkové usilovali o absolutismus církev byla silně poškozována, neboť Vídeň brala do rukou i rozhodování o ní. Řeč je o Josefovi II., jenž je označen za vzor pro diktaturu sovětského typu. Onen císař sice zrušil kláštery, které nevyvíjely veřejně prospěšnou činnost, ale z jejich jmění založil náboženský fond, jímž se financovalo ustavení nových biskupství (Brno, České Budějovice) a 575 nových katolických kazatelských míst. Josef II. připravil katolickou církev o část jmění, ale rozšířil možnosti jejího působení.

A opět velká mezera. Ani slovo o postjosefinském spojenectví trůnu a oltáře. O existujícím klerikalismu – snaze o politickou moc církve.

Např. o tom, jak poškodil působení katolické církve v českém prostředí roku 1820 proces proti B. Bolzanovi, zastánci tolerance. Byl obviněn ze škodlivého vlivu na mládež a zbaven místa profesora náboženství na pražské filosofické fakultě.

Až se vznikem československé republiky se dává do souvislosti myšlenkový návrat k husitství. Ten však nastal hned po zrušení censury a vydání tolerančního patentu 1781, a to v reakci na protireformační snahu vytěsnit z českého povědomí předchozí dvě století. Lze daný návrat sledovat u Josefa Dobrovského, u V. B. Třebízského a dalších.

Obdobně ahistoricky se teprve po vzniku Československa zjišťuje, že se římskokatolická církev dostala do nezáviděníhodné situace, do defensivy. Jako by se neocitala mimo hlavní proud české společnosti už dávno svou neschopností opustit protireformační zamítání husitství a bratrství a začít odtud hledat nové cesty pro národ. Zde – i když ještě ne ve stávajících mocenských strukturách – byla katolická církev v defensivě už vůči Havlíčkovým Kutnohorským epištolám, projevem defensivy byla i obžaloba Masaryka katolickými katechety roku 1906.

Přímo do očí bije další přesmyčka: Po první světové válce se unás vzedmula vlna nacionalismu, především proti Rakousku-Uhersku s heslem Pryč od Vídně! A ktomu se přidalo i heslo Pryč od Říma!

Vrátímeli se na začátek, uvidíme, že první světovou válku zahájilo Rakousko-Uhersko útokem na Srbsko 1914. Katolická hierarchie a katolické politické strany válku podporovaly. Na konci války, 1918, byli arcibiskupové v Praze a v Olomouci Němci. Proti Rakousku se postavil československý odboj.

Po válce vlna českého nacionalismu neměla v osvobozeném státě opodstatnění a přímo mu škodila. Populisticky se přidala lidová strana. Protiněmecké štvaní katolického deníku Čech kritisoval president Masaryk.

Čímž se dostáváme ke stěžejnímu tvrzení: Pakliže tyto historické kontexty sečteme, můžeme dojít k současnému stavu, i k tomu, že komunismus mohl tak úspěšně pracovat i s intelektuály, s inteligencí, neboť se vytratil pevný duchovní základ, o který by se mohla společnost rovněž opírat.

Jen na okraj by se zde patřila připomenout i role intelektuálů z tábora integrálních katolíků za druhé republiky, kteří svou kampaní proti masarykovské linii, voláním po koniášovských plamenech, katolictví diskreditovali. Nezůstalo to bez vlivu na poválečné smýšlení.

Podstatná je otázka, jak se vytratil pevný duchovní základ, o který by se mohla společnost opírat.

Jednu z trhlin poodhaluje suplika obcí českých exulantů do Řezna ke Sboru evangelických knížat roku 1735: Naši bratří … nechtějí a nežádají svobodu svědomí žádnou tělesnou mocí sobě dobývati …

Nejsou ale všichni v Čechách tohoto tichého a pokorného způsobu, nebo jsou také ještě mnozí, jenž s papeženstvem v pokoji živi nejsouavšak … v těch světských schůzkách žerou a pijí, hrají a tancují, bijí a rvou se, šturmují a hurtují, … zvláště v den Páně, a při tom naříkají a reptají proti vrchnosti, proti jejich daním a kontribucím… (podtrhl JP)

Bylo by pošetilé tvrdit, že při sečítání všeho toho, čím lze dojít k současnému stavu, i k příčinám úspěchů komunismu, se nepřijde také i na to, o čem mluví pan kardinál. Ovšem při sečítání všech historických kontextů.

25. 5. 2004