– rébus, do něhož spisovatel Jaroslav Havlíček zašifroval pět jmen: Helena, Lída, Marie, Dora, Ema. Pět dcer vdovce, maloměstského lékaře Hanzelína. Lékaře chudých, kterého mezi sebe městská smetánka nepřijala. Dcery nesou tento úděl odevzdaně, až na Doru. A právě o ni vypravěč příběhu – hejtmanský syn – tehdy nejvíce stál, byť sám o několik let mladší. V jeho životě byla Hanzelínova rodina krátkou, ale významnou epizodou. Na prahu dospělosti prostřednictvím pěti dcer a jejich podivínského otce začíná vidět svou existenci zcela novým způsobem, který jeho rodiče nechápou.
Matka je nespokojená věčným stěhováním, což je daň hejtmanskému povolání a postavení manžela. Dojde svého uspokojení, když se stěhují ze zastrčené díry „už jen sto kilometrů od Prahy“. Čecháčkovství se projevuje také tím, že nedokáže přijmout práci a postavení na maloměstě za důstojnou existenci. Kdo i dnes tím netrpí a nemyslí si, že má přece jen na víc, než aby kysal na nějaké zapadlé vesnici? Ne, v tomto se český člověk mnoho nezměnil a nechápe svérázné postavičky, vzdorovité, vnějšně možná podivínské, někdy až žlučovité, ale v bezprostředním kontaktu zvláštně důstojné, protože oddané smysluplné práci.
V Helimadoe takovou postavu ztvárňuje doktor Hanzelín. Vypravěč se nakonec prokouše tvrdou slupkou jeho podivínství, přestože některé věci pochopí až s odstupem času. Porozumí však jeho odporu k nabubřelým lidem (je zavádějící nazývat je měšťáky či maloměšťáky, jak se vžilo, jde právě o nabubřelost) a k zatuchlému způsobu předávání vědomostí.
Zdá se, že konzumní kultura se svými stereotypy už samorosty a podivíny vymýtila. Typicky socialistický pohled na malé město „Půlnoční běžci“ od Z. Zapletala tomuto zdání přitakává. Na přesvědčivější obraz dnešní reality, který by překonal víc než deset let starý film „Vesničko má, středisková“, zatím čekáme.
Samorostů prý bude ubývat. Mediální odborníci (Chip – počítačový měsíčník, 1/94, Jiří Donát, Kam směřuje zábavní průmysl, s. 28–41) varují před netušenými možnostmi devastujícího účinku masmédií, popř. před novou virtuální skutečností, kterou vám nabídne specializovaný přístroj, účinnější než droga: únik do vysněné reality je okamžitý a prostorově i barevně dokonalý. Pasivita člověka – namlouvající nám, že jsme aktivní a odpovědní – je tu absolutní. (O smysluplné aplikaci virtuální reality pro letecké trenažery aj., viz Chip.)
V rázovitém světě doktora Hanzelína se nežije jako v ráji. Odlišnost není vykoupena pocitem dokonalého uspokojení nebo zatrpklou nadřazeností nad kastovnicky uzavřenými lepšími kruhy. Zpěv v kočáru na cestě za pacienty do okolních vesnic není folklórní záležitost, která jen tak patří ke koloritu venkova, ale zřejmě spíš terapie proti zoufalství.
Jenže zoufalství nabubřelého světa není o nic menší, právě naopak. Dcery netouží dostat se do „lepšího“ světa. Dora – jediný vzbouřenec – touží spíše po volnosti reprezentované kouzelníkem, táhnoucím od města k městu.
Než se sejdeme ve frontě na přístroj zaručeně dokonale prostředkující virtuální realitu, chtěl bych doporučit Helimadoe zvlášť maloměstským, ale i „přepracovaným“ velkoměstským farářům. Začtěme se do příběhu, ti lepší filosofové a teologové nás přece učili vidět za slupkou podivínskosti duši člověka. Budou nám blízcí podivíni, kteří žili a žijí nejen na vesnici či maloměstě, ale i ve velkoměstě. Možná se nakonec sami staneme podivíny, a poznáme něco z té důstojné radosti neohrabanců, kteří mají odvahu nepoklonkovat prostřednosti.