Osvobození od model Izajáš 42,1–4
Kázání v kostele Augustina v Erfurtu k 12. neděli po Trojici 13. srpna 1989
Iz 42,1–4
Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.
Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.
Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.
Dnes je to 28 let od postavení zdi (berlínské – pozn. p.). Doufali jsme tehdy, že by se tento problém mohl postupně vyřešit politickým uvolněním mezi Východem a Západem. Poslední události – proudění uprchlíků přes Maďarsko, útěky na velvyslanectví v Berlíně a mnohé žádosti o vycestování – ale ukázaly, že problém zdi je ve vší tíži a neúnosnosti tady a dopadá na nás všechny. Nemůžeme se mu vyhnout, ale činí nás také bezradnými a bere nám slova.
„Zeď musí pryč“ – to se rychle řekne. Zeď se ale stále zřetelněji ukazuje jako nejtěžší symptom onemocnění NDR, našeho státu. Když za půl roku odejde 55.000 občanů a ještě mnohem více odejít chce, pak vyvstává otázka: Jak to půjde s NDR dál? Ta otázka se týká života každého z nás, hluboce nás dnes zneklidňuje a činí nás bezradnými.
Ptal jsem se sám sebe, jaké biblické slovo by nám dnes v této otázce mohlo pomoci. Nejsilněji mě oslovilo heslo týdne: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající.“
Pokusme se zaslechnout, co měla tato zvěst o přicházejícím Božím služebníku říci lidu izraelskému v jeho době. Lid Izraele žil už asi 40 let v Babylonii, odvlečený a v zajetí. Pak se náhle dalo něco do pohybu. Ohlásily se velké změny. Perská říše pod králem Kýrem zesílila a potlačila babylónskou říši. Co by mohly tyto změny přinést zajatému Božímu lidu?
Povstal prorok a ohlásil poraženému, hluboce rezignovanému lidu to nové, co má Bůh v těchto politických změnách se svým lidem a ostatními národy v plánu. Klíčovou roli v tom novém, co Bůh působí, hraje služebník Boží, Boží zmocněnec, kterého Bůh vyhledal, kterého naplnil svým Duchem, vyzbrojil svou silou, kterého pověřil, drží a vede k cíli. „Zde je můj služebník.“
Pověření nezní: Povstání a revoluce! Převrat, při kterém se ti, kteří byli dosud dole, ocitnou nahoře a ti, kteří byli nahoře, jsou zatlačeni dolů. Při kterém ti, kteří byli uvnitř vězení, jsou venku a ti venku vevnitř, vězení však zůstává. Ne, on přinese něco zcela nového, něco opravdu alternativního. Bude si počínat bez jakéhokoli násilí. Nepoužije ani ideologické násilí. Bude pracovat bez agitace a propagandy. Nebude stavět na ideologiích, které se zvrhnou v násilí, když se jich chopí masy. „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.“ Neboť pokud má skutečně vládnout pravda, pak se nesmí stát pravdou těch vládnoucích.
Služebník Boží se ujme těch, kteří jsou jako nalomená třtina a doutnající knot, lidí, kteří jsou nalomeni pod tíží problémů, lidí jejichž síla je zlomena, lidí, kterým došel dech, kterým hrozí zalknutí v dusivé úzkosti. Ti mají dostat možnost se nadechnout a s novou silou se rozlétnout jako orli.
Služebník Boží riskuje, že se při napřimování nalomených sám stane nalomenou třtinou a doutnajícím knotem. Jde cestou připravenosti k utrpení, ale ne pasivně a slabošsky. On nebude rozbíjet, nebude uhášet, nerozpoutá smrtící válku a nebude umlčovat.
On ustaví na zemi Boží právo. První věta tohoto práva ale zní, já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Zavolal jsem tě jménem, jsi můj.
Nechte se osvobodit od otročení jiným mocnostem, nechte se osvobodit od spoutání modlami, uvolnit od svázání bůžky. Bůh začne se svým právem u vás, pro vás ho ustaví a lidé zpozorují: Teď konečně jsme došli svého práva. Boží spravedlnosti nám učinila po právu. Proto čekají ostrovy a také ty nejvzdálenější země na směrovku Božího služebníka: Obraťte se k Bohu, neboť vláda Boží je velmi blízko. A tak poselství Božího služebníka překračuje všechny hranice, prolamuje všechna ohraničení, překračuje všechny zdi. Nepřinese spásné Boží právo, vládu Boží jen lidu Izraele, přinese ho všem národům, roznese právo a národy se stanou pod řádem Božím společenstvím života.
To byla zvěst naděje pro izraelský lid. Brzy jsme rozeznali v Božím služebníku rysy Ježíše, který vyhlásil a přinesl Boží vládu pro ty, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. Už jsme také pochopili, že tato naděje je stále ještě nenaplněná, zároveň ale docela blízko, je tím vysloveným, co potřebujeme, abychom mohli nově doufat a nově jednat. Daleko přesahuje všechno, co můžeme politicky změnit a ustavit. Nepřináší nám žádný politický koncept pro politické změny východoněmecké společnosti. Ukazuje ale orientační body, kterých se můžeme držet.
Potřebujeme osvobození od model, od falešných bohů, kteří nás drží v zajetí. Jako první chci jmenovat modlu umíněnosti. Potřebujeme svobodu, která se postaví skutečnosti a bude vnímat skutečnost takovou, jaká je. Musíme se zbavit umíněnosti, která vnímá a představuje realitu naší společnosti tak deformovaně, jako by bylo v podstatě všechno o.k., nic se nemuselo měnit a jako by zeď byla jen problémem malé menšiny žadatelů.
Naše vláda si už také nemůže udržovat svou autoritu skrze umíněnost, může se ji pokusit znovu získat jen v otevřené diskusi o pochybeních. Modla umíněnosti se již dlouho viklá. Pokud nebude brzy zbavena trůnu, může nás všechny zabít. A když tuto umíněnost kritizujeme, musíme se sami sebe ptát, jak jsme ji vytvořili: skrze sebespravedlnost, chybějící solidaritu, všeználkovství?
Všichni jsme umínění lidé, kterým chybí odvaha k plné pravdě a osvobození k plnému obrácení. V duchu opravdové sebekritiky nechť začne v naší společnosti otevřená diskuse o chybách, která překoná strach z otevřeného slova. Ve světle pravdy Boží, která nás nechytá za slovo ani neztrapňuje, ale odpouští a obnovuje, se můžeme učit, vzájemně se osvobozovat pro pravdu, která sice činí bolest, ale nakonec všem činí dobře.
Potřebujeme osvobození od model rychlého a falešného štěstí. Mnozí jsou frustrovaní. Muset pořád bojovat s nouzí, nedostatky, byrokracií, omezováním a odmítáním, toho se člověk přesytí. Člověk se chce uskutečňovat, koupit si za svoje peníze něco pořádného, cestovat. A ti, kteří vládnou, se musejí ptát, proč je naší společností, která měla všechny nasytit, tolik lidí přesyceno.
Ale nejsme všichni společně posedlí iluzí rychlého, falešného štěstí? Nechybí nám síla snést zkušenost marnosti? Nechybí nám vytrvalost dát do dlahy nalomenou třtinu, střežit doutnající knot? Víme ještě o požehnání, které spočívá na setrvalé věrnosti, na vytrvání s lidmi, kteří nás potřebují? Nejsme posedlí iluzí falešného štěstí skrze vlastnění?
„Nové Německo“ nám každý den jasně ukazuje, že hlavní věcí je ekonomika. Když pak mnozí ekonomiku, to, co si sami stvoříme, učiní hlavní věcí svého života, není žádný zázrak, že chtějí odejít tam, kde ekonomika funguje očividně lépe. Neměli bychom si znovu vzpomenout na hodnoty, které činí náš život opravdu hodným žití a naši společnost hodnou trvání? Nemohla by taková hodnota spočívat v tom, že se v socialistické společnosti zachází s nalomenou třtinou jinak než v kapitalismu, kde se nemilosrdně postupuje podle zákonů rentability, použitelnosti a výkonu?
Služebník Boží, který přinesl tu velkou změnu, jde cestou svobody od násilí. Potřebujeme osvobození od zbožštění moci. Zeď je znamením toho, že v naší společnosti není vyřešena skutečná otázka moci, totiž otázka, jak může být moc spravována lidsky a bez násilí. V naší zemi potřebujeme změnu, ale musí uspět nenásilně. Jinak bude obraz nemoci falešné víry v moc pouze změněn, ale nemoc sama nebude uzdravena. Nenásilné změny v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku nás naplňují údivem, ale také obavami. Dopadne to dobře, může to dopadnout dobře? Jedno nám Boží slovo říká zcela jasně: cestou násilí opravdu nové a lidské uspět nemůže. My křesťané rozhodně nemůžeme jít cestou násilných změn.
Musíme ale také ty, kteří moc vlastní, žádat, aby se vystavili demokratické kontrole moci a otevřeli se cestám nenásilných, demokratických změn. Nepřipadá v úvahu, aby se na moc argumentů odpovídalo argumentem moci. Ale dřív než se užije násilí, začíná v srdcích nás lidí. Bůh nás osvoboď od násilnosti našich myšlenek, pocitů a slov, uchraň nás od násilného vývoje v naší zemi.
Ještě poslední slovo slyším ze zaslíbení Božího služebníka: On překračuje hranice a přináší osvobozující vládu Boží každému národu. Toto zaslíbení, které se stalo pravdou, když Ježíš Kristus poslal své učedníky ke všem národům, k nám promlouvá dnes tak silně, protože národy se staly společenstvím přežití, které musí svou budoucnost společně připravovat a chránit.
V této situaci je zeď jakožto hranice tak absurdní a zastaralá jako zbytky Čínské zdi, římské limes nebo erfurtského městského opevnění. Rozpor mezi naší mezinárodní mírovou politikou a zdí je čím dál zřetelnější. Chceme začít bourat zdi v našich hlavách a srdcích, netočit se jen kolem vlastních problémů a potřeb, rozšiřovat svůj horizont, ne jen toužit po nedosažitelném světě za našimi hranicemi, ale objevovat a milovat svět v podobě mnoha cizinců, kteří k nám přicházejí. Chceme s nimi začít žít Boží právo, které nás v lásce spojuje.
Zde stojí zdi, které je možné překonat!
Milý sbore, tak slyším poselství naděje 13. srpna 1989. Doufám, že jsem se nepřeslechl a doufám, že k tomu můžete říci amen.