Rolf Rendtorff, Vyšehrad 1996
R. Rendtorff rozčlenil knihu do tří oddílů. V prvém (s. 21–107) zkoumá biblické svědectví jako pramen k dějinám Izraele. V druhém (s. 109–170) probírá jednotlivé žánry. Ve třetím (s. 171–357) předkládá základní charakteristiky jednotlivých knih Starého zákona a též souhrnné pojednání o kánonu jako celku a jeho utváření. V theologicky přesném a čtivém překladu Jiřího Hoblíka čtenář získává cenný „Úvod do starozákonní literatury“, jak zní podtitul knihy. K českému vydání je připojen seznam zkratek, věcný a jmenný rejstřík, navíc slovníček méně známých pojmů a jmen, též vytvořený autorem překladu.
Přesnost a originálnost myšlení starozákonních autorů-mluvčích vyvstává prostřednictvím díla, jež je označováno badateli za deuteronomicko-deuteronomistic-ké, tj. související s Deuteronomiem (pátá kniha Mojžíšova) a jeho vlivem. Jde o tak výraznou starozákonní literární vrstvu, že je možné mluvit o „škole“, která kodifikuje pohled na lidský příběh v dějinách jedinečným způsobem. Proto lze mluvit o dějepravném díle (s. 238), které uvědoměle doceňuje každodennost, generuje dějinná orientované myšlení s výhledem zaostřeným na budoucnost, kladně zhodnocuje a využívá zvěsti proroků, proto i Mojžíš získává prorocké rysy.
Rendtorffovo zdůraznění významu deuteronomicko-deuteronomistické školy má velký dosah pro religionisty a teology. Srovnáním s jinými náboženskými útvary zjistíme, že deuteronomistická škola se uvědoměle vymaňuje z intelektuálních návyků archaických náboženství. Pro archaicko-pohanská náboženství je charakteristické cyklické opakování bez budoucnostního zření, a svátostně podvázaná (determinovaná) aktivita člověka, bez docenění profánního, každodenního života.
K specifické „intellectual tradition“ v Izraeli ukazuje okruh vzdělanců – učitelů moudrosti (s. 167). Ti rádi využívali ke svému způsobu vyjadřování paralelismus membrorum, který autor také zevrubně probírá po stránce rytmické v rámci úvah o kultických žánrech – tedy o žalmech (s. 141–142). Theologickou závažnost a tvůrčí rozměr paralelismu membrorum autor nezmiňuje – sleduje pouze jeho literární tvar. Theologický význam paralelismu membrorum nalezneme u G. von Rada, popř. I. Baldermanna.
O mýtických prvcích se Rendtorff vyjadřuje velmi spoře a zdrženlivě (s. 118; 175). Jeho zdrženlivost odpovídá záměru moderního biblického bádání, které nefandí mýtům a mýtickým motivům, protože rozpoznalo skrze své reprezentanty, jako byl S. Daněk nebo H. Gunkel, že bibličtí autoři mýtus překonávají, popř. ho již překonali. Proto biblisté většinou hledají, jaké místo mají jednotlivé žánry v životě Izraele – v kultickém i každodenním („místo v životě“ – s. 109n). Rendtorff si váží vyprávění proto, že čtenáře konfrontuje mimo jiné také s „paradigmatickým“ jednáním, zejména však má funkci vysvětlující. Pověsti – dle Rendtorffa – mají vysvětlit např. genezi utváření vztahů mezi Izraelem a jeho sousedy atp. (s. 120) Středověkým legendám jsou prý nejblíže „mučednické“ legendy o Danielovi (s. 122)’
Těm, kdo považují 6. století před Kristem za zlomové či za „osu dějin“, Rendtorffova kniha připomíná, že deuteronomistický koperníkovský obrat v starozákonní theologii nastal již v 7. století, v době panování krále Jošijáše (Joziáš). Kořeny deuteronomistického hnutí však musíme vidět již v době dřívější, za kralování Chizkijáše a Menaše (s. 237), přičemž za duchovního otce deuteronomistického myšlení máme považovat proroka Ozeáše (s. 273), jenž působil někdy mezi 750–725 (s. 273).
Dodejme jen: „zlomové“ prorocké postavy, jedinečné myslitele – jako je prorok lzaiáš – je nutno hledat v druhé polovině 8. století. První „pedagogické“ plody učitelů moudrosti, kteří se vzpírají pohanskému pansakralismu, bychom měli vidět již na dvoře krále Šalomouna v 10. st. Tímto směrem ukazuje theologický rozbor mudroslovných výroků, jak naznačuje do češtiny dosud nepřeložená kniha G. von Rada Weisheit in Israel, nebo dosud nevydaný samizdat Milana Balabána Tázání po budoucím.