K sedmdesátinám Václava Havla
Uveřejňujeme dva z textů, které zazněly během společenského večera slova a hudby Pocta Václavu Havlovi 11. října 2006 v českobratrském sboru v Praze na Vinohradech.
Milí přátelé, myšlenka, že bychom měli vzpomenout 70. narozenin Václava Havla v prostředí evangelického sboru a Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka nemá vůbec nic společného s nějakým havlovským kultem. Řekl bych, že tomu je přesně naopak. Právě proto, že náš kult je úplně jiného druhu, právě proto, že se snažíme sloužit pravdě, která je nad námi, právě proto si nemůžeme dovolit zůstat lhostejní k tomu, co nazýváme kulturou. Neboť pravá, autentická kultura se rodí z kultu. To, co vychází z oddanosti pravdě, nás má zajímat jako něco, co je křesťanské existenci příbuzné. Odtud dnešní trojí pokus o navázání jakýchsi styčných ploch s životním příběhem Václava Havla. Bude to pokus nedokonalý, nehotový, jen náznakovitý. Každý z nás má k dispozici cca 15 min. Mezi jednotlivými řečmi zazní také nádherné hudební skladby umělců, které na dnešní večer přizvala Dvořákova společnost.
Ve své řeči jsem se rozhodl postavit vedle sebe dva muže, jejichž výročí spadá do tohoto roku. Nejen tedy sedmdesátiletého Václava Havla, ale také Karla Havlíčka, jehož stopadesátileté výročí úmrtí bylo v naší zemi sotva zaznamenáno. Po mém soudu jde o srovnatelné velikány, druhému z nich bylo dáno se dožít změny poměrů a relativně vysokého věku. První z nich zesnul poměrně brzy a z dnešního pohledu poměrně dávno, ale to nemůže být důvod proč na něj zapomínat. Co tyto dva muže spojuje? Po mém soudu je to jejich úsilí rozvíjet v naší zemi demokratickou politickou kulturu i při všech těžkostech s tím spojených. Oba dva zažili dobu předrevoluční, revoluční a normalizační, mám teď na mysli roky 1848 a 1968 a jejich předehry i dohry, a oba dva se zachovali podobně odvážně. Oba se snažili vzdorovat plíživé a čím dál obtížnější „společenské samo-totalitě“, která následovala po revoluční explozi. V tomto smyslu lze těžko najít příhodnější paralelu v českých dějinách než právě dvojici Havlíčka a Havla. Řekl bych dokonce, že z určitého hlediska tkví jejich hlavní význam právě v tomto protinormalizačním vzdoru, v této dlouhodechosti demokratické politické kultury, kterou si nechtěli nechat vzít, ani když naprostá většina jejich spoluobčanů i řada jejich spolupracovníků v mrazivých časech Bachova a Husákova absolutismu si sama zavelela k rezignovanému ústupu.
K. H. (z článku „Revoluce“, leden 1851):
Počet náš – to vidíme – znamenitě se ztenčil a mnohý soudruh náš z roku 1848, na jejichžto horlivost a upřímnost mnozí toho času by byli skály stavěli, zrádně opustiv svoje, slouží nyní za bídnou mzdu cizím proti nám. Nemajíce nyní moc v rukou, musíme snášeti cizí moc, která se nad námi provádí velmi často bez ohledu na dané zákony. Jdeme nazpět! – to pozoruje každý z nás – a poznenáhla ubývá vždy pod nohama našima práva a svobody, staré, bývalé nešvary vystupují poznenáhla pod rozličným zakuklením zase z hrobů do života, aniž můžeme toho zameziti.
V. H. (z dopisu Husákovi, duben 1975):
Lidé jako by po nedávných historických otřesech a po tom, jaký systém se v zemi stabilizoval, ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo … A kdo se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, … jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot – a posléze je nutně přijímán i s určitou dávkou nevole, jako každý, kdo se chová jinak než ostatní, a u něhož navíc hrozí nebezpečí, že svým chováním nastaví svému okolí kritické zrcadlo.
Havlíček se po rozprášení kroměřížského sněmu a zastavení Národních novin uchyluje do Kutné hory. Poněvadž v Praze už nemohl déle působit, snaží se alespoň z tohoto provinčního města vysílat signály o trvalosti demokratické politické kultury u nás. Založil časopis Slovan, jehož redaktorem je prakticky jen on sám. Pravidelné periodikum vydávat nemůže nejen kvůli obtížím s nevyzpytatelností poštovního zasílání, ale také kvůli policejnímu a soudnímu tlaku. Některá čísla jsou zčásti, jiná zcela zabavena. Františku Palackému 4. července 1851 Havlíček píše: Libovolnost, s kterou zde státní zástupce, člověk malicherný a ničemný, proti Slovanu jedná, a nestydatost, s kterou odvolávaje se zcela naopak k zákonům mně číslo po číslu konfiskuje, přesahuje všechny hranice lidské trpělivosti … Dříve alespoň časem ještě soud zvrhl takové marné konfiskace státního zástupce, ale nyní i ten jest tak zterorizován, že si netroufá nikdy býti jiného mínění… Denunciace zde panuje až k ošklivosti, takže já skoro co člověk malomocný, jako to v bibli čteme, všech lidí od vlády jen poněkud odvislých štítiti se musím, abych jim neuškodil. Neboť kdo by z nich jen se mnou mluvil, udá se a jest v nebezpečí.
Jakkoli Karel Havlíček nebyl úplně bez přátel, jak vysvítá z jeho korespondence, přece trpěl zřetelnou osamoceností. Václav Havel jistě podobné pocity znal také, ale postupně se podařilo jemu a ostatním vytvořit společenství tzv. disidentů, tedy těch, kteří se pokoušeli každý ze svých předpokladů a přitom společně vzdorovat životu ve lži, v korupci a přetvářce. Tato alternativní polis držela jeden druhého a pomáhala tomuto pestrobarevnému hnutí se čím dál více profilovat a nakonec i uplatňovat svůj vliv hluboko mimo své řady.
Pokud jde o Karla Havlíčka, státní moc jej zlikvidovala psychologicky naprosto propracovaně. Změnila kvůli němu zákon, aby jej mohla bez soudu držet mimo území vlasti, a odvezla ho k nucené třiapůlleté internaci do Brixenu. Pražského novináře, který byl dosud zvyklý žít děním kolem sebe, přinutili živořit v úplné samotě. Podlomili ho tak psychicky, nakonec i fyzicky, nikoli však morálně.
A právě na udržení mravního standardu záleželo tehdy i dnes na prvním místě. Proto Václav Havel psal už v 70. letech o perspektivě „mravní rekonstituce společnosti“. A vysvětluje to tak, že má jít o radikální návrat člověka k lidskému řádu, tedy k něčemu, co stojí nad řádem politickým. Jde o obnovu vztahu k lidství samotnému, k odpovědnosti za lidskou pospolitost i za své zasazení do univerza. Karel Havlíček zase razil pojem revoluce hlav a srdcí. Jde vlastně o totéž. Pokud nebudeme národem vzdělaným a mravným, žádné revoluce nám nepomohou, neboť si dříve nebo později svou pokažeností na sebe upleteme znovu metlu absolucie. Pozoruhodné je, že v tomto pojetí vzdělanost sama nestačí. Musí být doprovázena mravností, konkrétními životními postoji. Proto náš přední politický žurnalista choval nedůvěru k revolučním výbuchům. Raději hovořil o vnitřní revoluci v člověku. Nepodaří-li se nám změnit člověka k lepšímu, ani vnější změna poměrů nám v posledu nepomůže.
A v tom spočívá důležitý apel Havlíčkův i Havlův do naší současnosti i blízké budoucnosti. Ani tržní ekonomika, ani členství v EU a v Severoatlantické alianci neuchrání samy o sobě naši demokracii před možnými vnitřními otřesy. Demokracie se ukáže jen tehdy stabilní, je-li rozvinutá a upevněná občanská společnost. A občanská společnost se rozvíjí a upevňuje nejen spolkovou a politickou činností, ale především mravními principy. Není-li mravnosti, nepomohou ani zákony. Není-li mravnosti, otevírá se prostor korupci. Nejsou-li občané vzdělaní a mravní, těžko budou volit vzdělané a mravné politické představitele. Neboť mnozí politici si dovolují tolik, kolik jim dovolí společnost. Jinými slovy: Havlíčkovo a Havlovo úsilí o mravní integritu z doby perzekuce je třeba přenést i na dobu demokracie. Není pravda, že jen tehdy bylo třeba odvahy. I dnes je třeba mít dost kuráže uchovávat si mravní ucelenost, žít čestně, a svou drobnou, poctivou prací formovat okolí, v němž žiji.
Dnešní tlak na člověka je arci méně nápadný. Ale i dnes můžeme hovořit o stádové demokracii, jejíž kultem jsou obchodní centra a bankovní domy. Co dnes obzvlášť lidé postrádají, je nedostatek motivace k etickému jednání. Nebere jim ji státní propaganda, ale tento deficit je důsledkem absence smyslu, nezakotvenosti v řádu bytí, o němž často hovořil a hovoří letošní exprezidentský jubilant. Je třeba znovu objevit identitu člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu. To můžeme doříci za Havlíčka i za Havla. Tuto zakotvenost naší kultury nalezneme teprve tehdy, až nalezneme oltář, před kterým se budeme jako Boží děti pokorně sklánět. Teprve tváří v tvář realitám, které člověka přesahují, můžeme pochopit a nalézt sebe sama a své poslání v tomto Božím světě.
Z křesťanského hlediska dosud trvá čas milosti. Dějiny pokračují a my jsme vyzýváni do nich aktivně vstupovat a dávat jim konkrétní výraz na místech, kde žijeme. Havlíčkovské i havlovské experimentování s pravdou nám může být v tomto počínání povzbuzením a inspirací. Cíl naší cesty však přesahuje horizont jakékoli vnitrodějinné politické konstrukce. Za námi máme sice příklady konkrétních lidí a jejich svědectví pravdě v časech, kdy jim bylo dáno žít a jednat. Před námi máme však Pravdu samu, Mistra z Nazareta, našeho Spasitele a Pána, který nás vyvádí z egyptského otročení hříchu do nového Jeruzaléma spravedlnosti a pravdy. Jeho světlo tma nikdy pohltit nemůže. Jeho záchranné dílo tvoří základ naší naděje i nejvlastnější impuls duchovní obnovy. Proto jej následujme radostně a směle.
Děkuji Vám za pozornost.
Martin T. Zikmund
Humanismus a křesťanství v myšlení Václava Havla
Václav Havel v Dálkovém výslechu (1990), což je rozhovor s Karlem Hvížďalou z roku 1985–1986, na straně 163–164 vyslovuje svou životní orientaci, své pojetí života a světa. Píše: „Že je cosi tajemného nade mnou, ohnisko veškeré smysluplnosti a nejvyšší mravní autorita, že událost zvaná svět má svůj hlubší řád a smysl, (že to tedy není jen nějaký chumel nepravděpodobných náhod), že i svým životem se vzpínám k něčemu, co dalekosáhle přesahuje mne i mně známý obzor světa, že vším, co činím, se nějak podivně dotýkám věčnosti – to všechno jsem vlastně cítil odvždycky.“ S touto duchovní výbavou a mravní výzbrojí se Václav Havel dovedl pronikavě orientovat v jednotlivých fázích našeho společenského života v šedesátých letech, v roce 1968, za normalizace, ve vězení, při vzniku Charty 77, v sametové revoluci, jako prezident státu a až podnes. V mnoha situacích se zachoval prozíravě, nedal se zlákat nějakou ideologií, nepropadal dočasným nadšením, ale věcně a kriticky postupoval událostmi samostatně a v mnoha ohledech předstihoval jiné. Uznáváme rádi, že se stal autoritou a v rozhodujících chvílích se stal orientačním bodem pro mnohé i když zajisté měl i odpůrce a kritiky.
Křesťané vycházejí z Božího Slova, z dějství milosti, mluví o obdarováních z Ducha svatého, z nichž čerpají sílu k rozhodnutím, zakládají svobodu ve spasení a vykoupení Kristově. Mnozí křesťané se z těchto zdrojů dovedou vyznat v situaci, najít cestu dál a jednat statečně. Havel mluví o čemsi tajemném, ohnisku smysluplnosti, mravní autoritě, o tom, co člověka přesahuje. Odmítá však, že by konvertoval, při čemž konverzi chápe jako změnu. Píše, že se stýkal s katolíky i protestanty, ale nestal se praktikujícím katolíkem, do kostela pravidelně nechodí, u zpovědi nebyl od dětství, nemodlí se, nekřižuje se. Ve vězení se účastnil tajných mší, ale nepřijímal. Skutečnou konverzí by podle něho bylo na místo neurčitého „cosi“ dosadit docela nedvojsmyslně osobního Boha a plně vnitřně přijmout Krista jako Syna Božího a zároveň vše, co z toho vyplývá. „A tento krok jsem neučinil“. Píše, že věří, že vesmír a život není „samo sebou“, že nic nenávratně nemizí a tím méně naše skutky, že má smysl o něco v životě usilovat. „Do takto definované víry se ovšem vejde moc lidí a nebylo by odpovědné (a nedělají to, myslím, ani ti nejprogresivnější teologové) považovat je všechny automaticky za věřící křesťany. Mohu se snažit žít v duchu křesťanské morálky (moc se mi to, pravda, nedaří), ale to ještě neznamená, že jsem skutečně věřícím křesťanem. Já si opravdu nejsem jist, že Kristus je synem Božím a bohočlověkem nejen obrazně (jako jakýsi „archetyp člověka“), ale v tom hlubokém a závazném smyslu, v jakém to platí pro křesťana.“
Václav Havel a mnozí jiní si vypracovali svou cestu, svůj myšlenkový svět, který jim dává dostatek sil k rozhodnutím a činům. A s jeho pomocí často předstihli mnohé, kteří mají pravověrnou víru klasického křesťanství, i když jistě bylo a je mnoho výrazných křesťanů, kteří jednali tvořivě a správně. Havlovo pojetí lze chápat jako filosofii, metafysickou ideu, duchovní koncepci, humanismus, při čemž u něho hraje významnou roli otázka absurdity, vyjadřující paradoxní protikladnost situací a přece jejich vzájemnou vazbu. Tak stojí Havel a mnozí jiní v jakési paralele, obdobě vůči křesťanství a svým pojetím představuje výzvu k opravdovému dialogu theologie a filosofie, křesťanství a humanismu.
Apoštol Pavel, který byl výrazným bohoslovcem, tuto situaci předpokládá v epištole Filipenským 4,8–9. Tam vyzývá křesťany v městě Filipis, aby přemýšleli o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost – a zde je filosofická arété – a co sklízí pochvalu. Pavel to vidí kolem sebe u lidí, kteří se nepovažují za křesťany, a hluboce si toho váží. Jistě také věděl o tehdejším filosofickém myšlení hellenismu. Vybízí ovšem křesťany, aby toto vše z motivů své víry určitě činili. Jinak by mohli být zahanbeni těmi, kdo jednají správně a věrohodně ze svých vlastních a jiných motivů. Zajímavá je také Pavlova zkušenost s Athéňany na Areopagu podle Skutků 17, jimž řekl, že jsme Boží rodina.
Přístup Václava Havla a jeho stanovisko ke křesťanství a theologii naznačují velké téma naší doby: křesťanství a humanismus. Už před mnoha lety jsme měli v církvi téma Dobří lidé bez Krista. Humanismus, humanita, lidství v poznané pravdě navazují na tématiku, zápasy a myšlení starověkých filosofů, na Sokrata i stoiky, na renesanci i osvícenství, připomeňme si rozhovor Jana Amose Komenského a filosofa René Descarta, na mnohé současné filosofy, spisovatele a básníky, zmiňme alespoň Alberta Camuse a Jana Patočku, Antoine de Saint-Exupéryho a Jaroslava Seiferta, ale také myšlení mnoha jiných lidí. Dnes na nás nadto doléhá setkání s dobrými a ušlechtilými rozvrhy a stránkami jiných náboženství, židovství, islamu, buddhismu, hinduismu, taoismu, přírodních náboženství a otázka, jak jim křesťané rozumějí.
Jsou i zlí lidé, zkázonosná hnutí, propastné hrůzy moderního světa, za všechny připomeňme systematické vyvražďování židů za nacismu. I dnes je spousta utrpení působeného lidskou nenávistí. Ale současně jsou zde dobří lidé, ušlechtilí a stateční a tváří v tvář jim si křesťané musí klást otázku, zda sami dostojí svému vyznání a zda jejich činy odpovídají jejich víře. Těm statečným jsou křesťané dlužni solidaritu a věrnost a ochotu vést rozhovor. Sami mají pronikat do hloubky Božího tajemství, toho, jak je Bůh Otcem všech lidí, a v praxi dosvědčovat věrnost Kristově pravdě, účastnit se dobrých projektů a ptát se, co jsou dlužni druhým lidem. Sami a samostatně mají vnášet do lidské rodiny to, co vytěžili z bible, a především setrvávat v solidaritě s ohroženými a trpícími lidmi.
Křesťané v pokoře a statečnosti dál žijí z Boží milosti, vědí o dobrých lidech a chtějí k nim mít poctivý vztah. Váží si setkání a vzájemného rozhovoru o společné odpovědnosti za dnešní a zítřejší svět.
Jan Čapek