Jak pro koho…
(reakce na článek „rascala“)
Pseudonymní provokatér „rascal“ se bude možná divit, ale jeho rozpaky nad žalmy a reformačními písněmi mluví z duše mnoha lidem – bohužel ne vždy jen těm, jimž záleží na přístupnosti a aktuálnosti našich bohoslužeb. Skanzen z církve dělají totiž především milovníci sentimentální poetiky a barvotiskové metaforiky písní minulého století. Především tyhle písně – nikoli reformační – uzavírají církev do oněch pověstných „hloučků“, uvnitř kterých je všechno jasné, kde se nad ničím nemusí moc přemýšlet a kde budeme všichni našeho pana faráře zbožně poslouchat, jen když si zazpíváme ty svoje. Mentalitě evangelického útěkářství ze „zlého světa“, pojetí církve jako sanatoria, kde člověk přijde na jiné myšlenky, víře hledající už jen ráj srdce bez labyrintu světa, velmi vyhovují písně, kde se Ježíš líčí jako ta nejbezpečnější schovka před bouřlivými časy, případně jistota posmrtné výhry (viz EZ 503, 505, 198) – nikoli písně z dob zápasů o pravdivější uchopení evangelia a svobodu vyznání (244, 413).
Fakultní liturgové samozřejmě písně doby reformační velebili (viz citáty z Agendy). Jestliže však naše teologická generace nebrala jejich doporučování příliš vážně, podezíravše je z liturgického alibismu a úniku z normalizace do reformace, otevřely nám zpětně oči (a uši) pro sílu výpovědi reformačních písní právě písně skutečně aktuální, teologicky nosné a necírkevníkům přístupné (zatím jenom čekají na zařazení do kostelového zpěvníku): především z produkce Miloše Rejchrta a Svatopluka Karáska – písně normalizačními teologickými autoritami zatracované, příp. falešně obviňované z moralismu, módní dočasnosti atd, atd.
A tak když v sobotu listuji zpěvníkem ve snaze neshodit to, oč mi šlo v právě připraveném kázání, a dívám se do těch oblíbených, kýčem zavánějících písní (v nichž se to jen hemží zájmeny JÁ nebo MůJ – 248, 258), pak rád sahám po některé z těch „reformačních vykopávek“. Kdo se naučil z písní Boj na nebi nebo Bojujte dál chápat víru jako určitý životní zápas, objeví spřízněnou duši spíše v písni Kdož by chtěl erbován býti (469) než v námořnických metaforách písně 200. Povzbuzení k vyznavačské nonkonformitě, jak ho podává třebas Široká a úzká brána, odpovídá spíš bratrská Křesťané pravdy boží (468) než poněkud nabubřelá 427. Kdo události velikonočního jitra rozumí po způsobu Vítězi k poctě zpívejme, připojí se spíš k písni 341, než aby žasl nad rozlitou tumilou září (348).
Pokud jde o žalmy, dočkaly se pozoruhodné rehabilitace (či spíše znovuobjevení a aktualizace) díky „folk-undergroundovému“ zhudebnění ekumenické verze skupinou Oboroh. A světě div se, mládež, která při jimramovském festivalu trsá na hity Ne nás, Hospodine a Zanevřels na nás, Bože najednou s větším porozuměním zpívá i žalmy Strejcovy, Vernerovy, Kučerovy a Balabánovy.
Když už tedy Evangelický zpěvník současné písně odmítl a normalizační Agenda se k nim staví velmi rezervovaně, nezbývá často (nechceme-li donekonečna opakovat pár písní novějších, které se v EZ dají spočítat na prstech) než sáhnout právě po písních starých tři sta, čtyři sta let. Koneckonců, bohoslužby jsou jeden celek a zní-li kázání dostatečně „moderně“, v kombinaci se starobylými písněmi vyzní pak celé bohoslužby vlastně „postmoderně“ – tedy úplně „up to date“.