Popularita hudebních stylů je nestálou veličinou. Hudební proudy, které v jednom roce bezpečně vyprodávají kluby a plní regály obchodů s hudebninami, se mohou v krátké chvíli proměnit v nostalgickou relikvii. Tato proměnlivost se samozřejmě netýká jenom většinové společnosti, ale promítá s také do života církve. Každá generace mládeže přichází s alespoň zdánlivými novinkami a inovacemi. V minulosti se takovýmto generačním hudebním jazykem stal například jazz, folk nebo rocková hudba.
Při pátrání po aktuálních stylových preferencích dnešní křesťanské mládeže není naše situace nijak snadná. Do široka rozevřené možnosti vytvářejí podmínky pro často nepřehledný stylový mnohohlas. I v této mnohosti je ale možné zachytit vývoj a změny. V poslední době to byla hlavně stoupající popularita dvou navzájem příbuzných hudebních stylů – ska a reggae.
Oba dva tyto styly mají své rodiště na karibském ostrově Jamaica. Tamní obyvatelstvo, z velké části tvořené potomky afrických otroků, vykazovalo v uplynulém století neobvyklou dávku hudební invence. Jednotlivé hudební styly, inspirované většinou děním ve Spojených státech amerických, vyrůstaly jako houby po dešti. Velikou roli v tomto procesu sehrál fenomén pojízdných diskoték, které vzájemně soupeřily o přízeň svých posluchačů. Kombinací amerického jazzu a rhythm and blues s karibským mentem vznikl kvapný taneční styl s posíleným důrazem na rytmus – ska. Popularita nového stylu rychle rostla a jamajská nahrávací studia chrlila záplavu čerstvých hitů.
Stranou ovšem nezůstalo výrazné náboženské cítění ostrovanů. Od svých počátků bylo ska silně propojeno zejména se spiritualitou nového, doposud málo známého náboženského hnutí – s rastafariánstvím. Rastafariáni v mnoha ohledech čerpali z židovství a křesťanství. V jedné podstatné otázce se ovšem zcela vzdálili. Za mesiášskou postavu a boží inkarnaci totiž prohlásili etiopského císaře Haile Selassieho I. Do vznikajících stylů přinesli nová témata a také prvky své bohoslužebné hudby – bubnů nyahbinghi.
Vazba mezi rastafariánstvím a hudbou se ještě posílila s nástupem reggae, které úspěšně pronikalo do celého světa, zejména zásluhou mezinárodní hvězdy Boba Marleyho.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se zdálo, že popularita ska a reggae pomalu dohasíná. Náboženská tématika ustoupila populárním motivům života v ghettu –zbraním, drogám a sexu. Situace se ale proměnila a uplynulých deset let lze bez nadsázky označit za světový revival reggae. S obnovením zájmu o tyto hudební styly logicky přišel také vznik jejich křesťanské „odnože“. V pozadí tohoto vzniku stála především konverze některých reggae umělců. Za průkopníky tzv. gospel reggae můžeme označit zpěváky Papa San nebo Lieutenant Stitchie. Ti se ovšem museli vyrovnávat s často tvrdou kritikou tradičních reggae umělců a fanoušků. Rastafariáni zazlívají gospel reggae, že „krade“ africké hudební dědictví a opakuje tak nespravedlivé jednání kolonizátorů a násilných misionářů. Takové výtky, jakkoli se mohou zdát z naší perspektivy kuriózní, není možné brát na lehkou váhu. Kontroverze mezi rastafariány a křesťany ovšem nezabránila vzniku mnoha nových gospel reggae skupin. Mezi nejpopulárnější z nich patří americká kapela Christafari, sdružená kolem zpěváka a kazatele Marka Mohra, nebo pěvecké duo Imisi.
V našem prostředí se prozatím dostává zájmu hlavně tradičnímu ska a reggae. Pokud je mi známo, nepůsobí v Čechách zatím žádná vysloveně gospel reggae skupina, nebo interpret. To všechno ale může být pouze otázkou času.