Příběh filmu Goyovy přízraky se odehrává v roce 1792, kdy Goya nastoupil na španělský královský dvůr jako dvorní malíř. Je založen na vztahu Goyi a jeho múzy Ines. Třetí zásadní postavou velkého dramatu je Goyův přítel, katolický mnich Lorenzo. V časech, kdy se Evropou jako morová nákaza šířila francouzská revoluce, posílila katolická církev ve Španělsku svou moc znovuobnovením inkvizice, což mělo zastrašit obyvatelstvo toužící po revoluci a absolutní nezávislosti na jakékoliv despotické autoritě. Velký zlom v Goyově životě nastane, když je Ines obviněna z kacířství a po vykonstruovaném procesu na mnoho let uvězněna. Za vším stojí lstivý Goyův přítel Lorenzo, jehož city vůči Ines nebyly opětovány. Po mnoha letech se Goya seznamuje s dalším potenciálním objektem pro realizaci svého talentu, mladičkou prostitutkou Alicií. Až později zjistí, že je to dcera Ines. Goya se dozvídá o znásilnění a pravdu o otci Alicii… Lorenzovi. (podle oficiální anotace z internetového portálu http://film.cz)
Co člověka na Formanově filmu osloví ihned a jen podtrhne dojem silného a zdařilého filmu, je Formanova vynikající schopnost obsadit role. Když jsem si po shlédnutí filmu prohlížel reprodukce Goyových pláten, až mě nad podobou jednotlivých typů mrazilo. Jenže pak jsem se podíval na recenze a zjistil, že jsou velmi kritické. Zdůrazňovaly, že film chtěl pojednat o nejrůznějších aspektech moci, o jejím zneužívání, přesto se ani režisérovi, ani scénáristovi nepovedlo toto téma udržet v přiměřené kvalitě. Na filmu je prý příliš vidět, že období vrcholu mají oba umělci za sebou. Některé postavy působí dokonce dojmem, že si je Forman vypůjčil z paperbackových románů (celý motiv s prostitutkou, dcerou Ines). Výsledkem je podle kritiků určitá banálnost. Mezi další často kritizovaná témata patří např. zkratkovitost linie Lorenzo–Inés; neschopnost Formana pracovat v čase s různými motivy; film jako celek působí bodově. Jak dodává jeden recenzent: přízraky se rozplynuly tak, jak se na přízraky sluší. Neustále se znovu střetávají, ale tak klopotně, že to demoluje veškeré myšlenkové podhoubí. Kladnou kritiku si vysloužila pouze hudba Varhana Bauera.
Po těchto zdrcujících slovech bych si vlastně neměl dovolit čtenářům Protestanta Formanovo poslední dílo doporučit. Přesto tak učiním. Možná je film špatný, možná příliš „americký“. Pro mne je ale důležitý v několika momentech. Předně Forman tematizuje lidskou touhu po moci a neschopnost člověka jí uniknout. A také lidské nekonečné selhávání na cestě ke spravedlnosti. Téma v dnešní době odvážné a záslužné. Film totiž nekončí happyendem, jak by se od slavného amerického režiséra očekávalo.
Nedávno jsem si s chutí přečetl román Marie Antoinetta od Stefana Zweiga. Kupodivu neutrpěl Formanův film při srovnání s touto knihou žádnou újmu. Některé recenze vytýkaly neschopnost Formana sjednotit film na nějaké hlavní postavě. Tématem ovšem, domnívám se, není jedna postava, ale etický aspekt postavení člověka ve světě. Při četbě románu Stefana Zweiga jsem si bolestně připomínal, jak člověk při násilném prosazování ideálů svobody a rovnosti selhává. Zabíjení, popravy, šílenství, nespravedlnost ve jménu spravedlnosti – to vše jsou témata Zweigova románu i Formanova filmu. Obdivuji Formana, že ve svém věku má odvahu tuto depresivní látku znovu zpracovávat a vracet se tak vlastně na počátek své americké éry (Přelet nad kukaččím hnízdem). Formanův film vnímám jako apel. Naše společnost je přese všechny vnější signály stále více hýčkaná pocitem, že technický pokrok a mravní ideály demokracie jsou to nejlepší, co máme, že jsme dokázali vybudovat spravedlnost. Ale: žijeme v zakonzervovaném světě, který snad vydrží, dokud my budeme naživu. Kruté aspekty jednání člověka s člověkem jsou čím dál více zamlčovány a odsouvány na periferii, jako by šlo jen o teroristické sebevražedné útoky pološílených fanatiků. Forman se nebojí ukázat na aspekty toto šílenství uprostřed nás. Ač kritici vytýkají filmu, že postava Goyi je příliš v pozadí, právě tento způsob práce s postavou velkého malíře oceňuji. Forman nechal promlouvat především Goyova díla. Za závěr filmu nepovažuji scénu s klátící se mrtvolou na káře (který kritici neopomenou také řádně rozdupat), ale titulky, na jejichž pozadí defilují různé Goyovy obrazy.
Způsob, jakým se v různých situacích malířovo plátno či grafika ve filmu objevují, je mistrovský. Forman pracuje s nuancemi. Až Shakespearovský motiv spatřuji v úvodní scéně, kde si Lorenzo prohlíží motiv z inkvizičního tribunálu. Na konci filmu bude on odsouzeným tohoto tribunálu, on bude součástí Goyova obrazu (Inkviziční tribunál, 1803/6. Madrid, Real Academia de Bellas Artes de San Fernando).
Goya’s Ghosts, Španělsko, 2006
Režie: Miloš Forman
Hrají: Stellan Skarsgård, Javier Bardem, Natalie Portman