Rozhovor s Lenkou Vochocovou
Aktivní filmovou tvorbu si asi těžko představíme jako prostředek k rozvoji mentálně postižených lidí. Přesto se našli tací, kteří se o to pokoušejí. Se zakladatelkou občanského sdružení Inventura Lenkou Vochocovou rozpráví Magdaléna Trusinová
Jak vznikala Inventura? Za jakých okolností?
Oficiálně jsme vznikli 16. listopadu 2005, kdy jsme se zaregistrovali. S kolegou Radimem Habartíkem, se kterým jsme Inventuru vymysleli, říkáme, že máme tolik verzí vzniku, že už si nepamatujeme, která z nich je pravdivá, ale můžu říci, co nás inspirovalo. Viděli jsme film o vztahu dvou lidí, z nichž každý byl nějak jinak handicapovaný. Došlo nám při něm, že skrze film se dá hodně působit na lidi, aby si uvědomili, že věci, jak je vidí oni, mohou být z pohledu jiných vnímány úplně jinak. Začali jsme blouznit o tom, že by bylo fajn mít kinokavárnu, kde bychom zaměstnávali napůl chráněně, ale co nejvíce otevřeně lidi s mentálním handicapem. Ti zdatnější by tam působili jako promítači a ostatní jako personál kavárny; vznikl by tím prostor pro integrační aktivity.
Proč vás oslovil zrovna film?
Máme k filmu oba vztah, Radim se pohybuje okolo filmových festivalů a filmových společností a já jsem taková cinéfilka, takže asi proto. Nějak moc jsme to nepromýšleli, film nás prostě fascinuje. Postupně objevujeme jeho potenciál: lidé se mohou sami vyjadřovat filmovou řečí, obrazem, nikdo nemusí nic říkat za ně. Filmem sami vyjádří, jak vidí svět, co je zajímá, ukážou, že se dá točit jinak než podle nějakých formálních pravidel nebo zažitých klišé. Navíc se ve filmu spojují dvě roviny. Pro lidi s mentálním handicapem je to šance, jak se umělecky vyjádřit. Také je to způsob, jak u nich posilovat komunikační dovednosti, schopnost kooperace – což vlastně představuje až sociálně-pracovní rozměr. Zakoušejí, že nemohou dělat všechno sami, že si musí rozdělit role. To se učí i v rámci jiných aktivit, a nám přijde, že film je k tomu docela hravě donutí, protože je to kolektivní dílo. Na druhé straně filmy, které vzniknou, snadno osloví veřejnost, jsou lehce distribuovatelné a navíc docela divácky atraktivní. Lidé s mentálním handicapem tak mohou promlouvat k veřejnosti vcelku zábavnou formou. Lidé přijdou do kina, podívají se a mohou si poupravit názor.
Zeptám se surově: jsou výstupy vašich klientů „koukatelné“?
Zatím žádné výstupy nemáme, ale známe podobný zahraniční projekt, a sice newyorský Sprout Film Festival. Tam promítají hrané filmy o mentálně handicapovaných, dokumenty a mají tam i sekci Sprout Videos, kde promítají to, co natočili se svými klienty, kde jsou obrazové básně, filmové eseje, dokumenty o jejich kamarádech, rozhovory, animace. A ty koukatelné jsou. Vlastní filmy zatím nemáme, ty budou vznikat až v rámci kurzů, které začnou od ledna, takže zatím netušíme, jak to dopadne. Američané toho schopni jsou, tak doufáme, že Češi toho budou schopni také. Zato už máme pár kratinkých videí s animacemi. Děláme takové švankmajerovské animace předmětů, kdy třeba předměty, které se normálně nehýbou, lezou po stole. Muchlá se, pracuje se s plastelínou, předměty se transformují, dokreslují se fotky nebo obrazy. Vlastně je to nenáročné, a když se nezkazí postup (např. tím, že se v záběru nechá ruka), nemůže to vypadat špatně. Pak už jde jen o co nejoriginálnější nápad. Lidi mají radost, že se jim to daří. My jim to hned po natočení pouštíme, což je motivuje, protože hned vidí, že to vypadá dobře.
Co všechno Inventura dělá?
Teď pořádáme kurzy animace pro lidi s mentálním handicapem. Sami jim tak neříkáme, pro nás to jsou lidé, kteří obtížněji komunikují, mají problémy učit se nové věci a řešit neobvyklé situace, se sníženou orientací. V rámci animačních kurzů je učíme, jak animace funguje. Nejprve jsme jim pustili něco od Švankmajera, oni viděli hýbající se předměty a hned se ptali, jak ta kouzla vznikají. Tak jsme jim za pomoci kusu plastelíny a kamery propojené s televizní obrazovkou ukázali základní animační techniku. Další kurz bude zaměřený na pokročilejší práci s kamerou. Tam by si měli osvojit schopnost natočit anketku, nějaký dokumentík, pracovat s kamerou, naučit se zvukový záznam (že má více stop, jednu hlavní a další na ruchy), zkrátka základní věci. V listopadu bude náš filmový festival a my máme velkou ambici, že do té doby vzniknou až dva krátké filmy. (smích)
O čem budou? A jaké?
Jedním by měl být autorský počin našeho hodně šikovného klienta. Animační stránku věci zvládá perfektně, na náš námět si vymyslel obrazový scénář a vypadá to moc dobře. Další věc bude kolektivní: chceme vytvořit videoklip k písni Jana Budaře. Slíbil nám, že si budeme moci vybrat jednu jeho písničku a udělat na ni animovaný klip.
Inventura na listopad chystá filmový festival. Co tam bude kromě vašich (až dvou) snímků k vidění?
Prvním ročníkem chceme dát lidem najevo, o co nám jde, co chceme říkat. Rádi bychom ukázali, že i filmy o lidech s mentálním handicapem mohou být zábavné a dojemné a poučné – chceme otevřít tohle téma, žádný podobný festival tu totiž není, takže vybíráme filmy divácky přitažlivé i pro širší veřejnost. Vlastně tam budou i hollywoodské filmy. Ale Rainmana promítat nebudeme, to zase ne.
A Co žere Gilberta Grapea?
To ano a také snímek Můj Nikifor, který vyhrál Zlatý glóbus na festivalu v Karlových Varech v roce 2005. Zařadíme tam dokumenty a na úvod představíme sekci Sprout-Inventura, což budou snímky, které lidi natáčí o sobě. Tam bychom chtěli postupně přesunout těžiště festivalu; ne k filmům, kde hrají handicapovaní nebo které jsou o nich, ale k takovým, které celé vytvářejí. Pak plánujeme dopolední sekci kratších filmů pro školy. Budou tematicky jednotné a doplněné o debaty s odbornicemi a odborníky pracujícími v téhle sféře. Půjde o témata jako je zakládání rodiny, reprodukční práva, možnosti výchovy dětí, možnosti integrace, co všechno mohou lidé s handicapem dokázat, otázka IQ testů a zpochybnění jejich schopnosti určovat kvalitu člověka apod.
Máte dost široký rozsah aktivit – od pořádání kurzů animace přes filmfest až k debatám.
To jsme vždycky chtěli. Naši klientky a klienti mají také spoustu kroužků, kurzů a podobně, tedy někteří, někteří ne. Na technice a technologiích dost často slušně ulítávají. Foťáky, kamery, videa, to je děsně baví. Tak jsme si říkali, že je v tom můžeme podporovat a vést je k tomu, aby nenatáčeli jen rozlítaná amatérská homevidea a podobné zmatky, ale zajímavější věci na jiné úrovni. Když už fotí, proč je nezkusit naučit kompozici? Pozměňujeme tím obraz lidí s mentálním handicapem a toho, co dokážou, kam se mohou rozvíjet. Nemusí jen sedět doma a být ti opečovávaní. Tohle je hlavní myšlenka Inventury.
Kam vaše filmové kurzy směřují?
Důležitý je integrační rozměr. Nechceme mít skupinku lidí s mentálním handicapem, kteří se budou snažit naučit něco od lidí z vnějšku. Do jednotlivých týmů bychom chtěli zařadit i děti nebo mladé lidi bez zjevného handicapu (tak v Inventuře označujeme „zdravé“ lidi). Skupiny pak budou fungovat jako opravdové pracovní týmy. Bude to přispívat i k tomu, že se lidé bez handicapu přímo dozvědí něco o handicapech svých kolegyň a kolegů a sami si vyzkoušejí, že spolu mohou něco vytvářet, že se s nimi domluví, že se jich nemusí bát, že se dokážou něco nového naučit a že to může být přínosné pro nás pro všechny. Lidé s handicapem zároveň zakusí, že je někdo bere, že jsou rovnocenní partneři.
Tyhle kurzy budou jen pro omezený počet lidí…
Momentálně nám jde o vytvoření modelového kurzu, jak s těmito lidmi pracovat, jaké obsahy zařadit, co je učit, co jim předávat. Tuto fázi připravujeme ve spolupráci s filmovými profesionály (a zcela určitě také s profesionálkami). V druhé fázi budeme mít asi půl roku na to, abychom ten de facto papírový kurz ozkoušeli na skupince lidí, kteří se nám přihlásí. Po pilotáži upravíme výchozí návrh a vypracujeme definitivní verzi kurzu. Pak chceme vyškolit organizace pracující s lidmi s handicapem ve dvou krajích (plzeňském a libereckém) a předat jim know-how. Chceme zavést tenhle typ tvůrčí sociální práce do neziskového sektoru. Máme i odvážnější vizi, že se svým kurzem pronikneme do státních ústavů. Nemůžeme odhlédnout od toho, že ne všichni lidé žijí v rodinách nebo v chráněných bytech. Prostě jsou i v ústavech. Náš kurz by měl být prostředek, jak obohatit lidi s mentálním handicapem a dozvědět se víc o tom, jak prožívají svět, jak se dívají na své problémy, na kamarády apod.
Na co v každodenní praxi narážíte?
Snažíme se ukázat druhým, jak moc může být taková práce obohacující, a občas se člověka někdo zeptá, nemáš ty spasitelský komplex? Proč to vlastně děláš? Má to smysl s takovými lidmi vůbec něco zkoušet? Jednou mi jeden redaktor v rádiu řekl, že on dělal u záchranky, a tak rozumí tomu pocitu zachraňovat lidi a zkoušet jim pomoci. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nechápe dobře, že naše práce má i určitý egoistický rozměr. Člověk to dělá pro sebe, protože ho to obohatí, navíc se naučí komunikovat s jinou skupinou, opravdu mu to něco dává. My to neděláme pro to, že bychom potřebovali někoho spasit.
Další překážka je strach lidí nechat své děti se osamostatnit. Bojí se, aby jim někdo neublížil, aby jejich ratolest něco nezkazila, někde nezabloudila, aby se něco nestalo. To samozřejmě chápeme. Jenže někteří rodiče své děti opravdu nenechají dělat nic. Angličtina pro to má výraz overprotective. O to obdivuhodnější jsou rodiče, kteří své děti podporují, nebo je až trošku postrkují, aby do toho šly.
Pak jsou tu lidé jako jeden pán, který si myslí, že když je jeho syn postižený, nemá cenu s ním chodit do žádných kroužků, je přece postižený, ne? A je mu úplně jedno, že ten kluk je šikovný, rád fotí, umí pracovat s kamerou, už má za sebou výstavu fotografií. To si pak člověk říká, jestli tatínek náhodou synovi nezávidí úspěch.
Postižení ale člověka opravdu determinuje, ne?
Nechceme popírat, že lidé, s kterými pracujeme, mají problémy v komunikaci, v orientaci. Nechceme je za každou cenu emancipovat. Také není dobré vzbuzovat v nich přehnaná očekávání, protože jsou potom zklamaní. Nebudeme nikomu tvrdit, že z něho bude filmový režisér, že se dostane na FAMU a bude dostávat granty od České televize na filmovou tvorbu. Dáváme jim techniku, aby si zkusili tvorbu, a jsme rádi, když se jim to zalíbí, když jim to jde a mají z toho radost.
Lenka Vochocová (*1979), spoluzakladatelka občanského sdružení Inventura, studovala na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK, kde nyní působí jako interní doktorandka na oboru Mediální studia. V bakalářském cyklu se specializovala na filmovou a televizní tvorbu, tři roky byla redaktorkou ve směně ve zpravodajství ČT, čtyři roky pracuje jako dobrovolná asistentka lidí s mentálním handicapem v občanském sdružení OSA.