Jakákoli životní situace nabízí široké spektrum interpretačních možností. To, jestli nějakou událost ve svém životě vyhodnocujeme jako šťastnou, tragickou či například docela fádní, je ve velké míře závislé na našem rozhodnutí – na úhlu našeho pohledu. Velmi intenzivně jsem si to uvědomil ve chvíli, kdy jsem se pokoušel několika známým zprostředkovat film amerického režiséra Terryho Gilliama Tideland, který v českém znění nese titul Krajina přílivu. Když jsem se totiž omezil na stručný popis děje, setkával jsem se pouze se znechucenou či ustrašenou reakcí. Není divu. Základní dějovou linii filmu totiž tvoří příběh malé holčičky Jelize-Rose, které hned v prvních minutách umírá její na drogách závislá matka. Holčička se i s otcem, také závislým na heroinu, stěhuje do opuštěného domu v prérii. Rodinná idyla ale dlouho netrvá, protože otec rovněž umírá na předávkování. Hlavní část filmu pak tvoří fantazijní hry malé dívky, její seznamování se s výstředními a trochu strašidelnými sousedy a mimo jiné také vypreparování vlastního otce, se kterým i nadále sdílí neutěšenou domácnost.
Ačkoli by to tak mohlo vypadat, Krajina přílivu není ani horror, ani nervy drásající sociální drama. Všechny výše popsané události nám totiž předkládá optikou hravé, snad naivní, ale docela určitě spokojené Jelize-Rose. Hranice mezi realitou a fantazií je v jejím vnímání prostupná. Terry Gilliam, jak je to ostatně v jeho filmech obvyklé, nasvětluje děj z nečekaných úhlů a vyhýbá se všem očekávatelným a předvídatelným postupům. Místo hysterie a beznaděje se Jelize-Rose nechává nést tempem vlnící se prérie, poznává svůj nový domov a také své bezprostřední sousedy. Tělo mrtvého otce je pro Jelize-Rose stejně živé a aktivní, jako hlavy malých panenek, které v jejím dětském světě představují nejbližší přítelkyně.
Důležitou roli v celém filmu také hraje prostředí prérie, které svou neuchopitelností staví události mimo konkrétní čas a dává jim rozměr neohraničenosti. V tomto prostoru se Jelize-Rose setkává s novým přítelem, postiženým mladíkem Dickensem, který prérii vnímá jako oceán plný nebezpečných žraloků. Mezi oběma opuštěnými dětmi přeskakuje jiskra první erotické náklonnosti.
Při sledování filmu mě neustále napadalo srovnání s velmi populárním snímkem Mexičana Guillerma del Toro Faunův labyrint. Oba filmy totiž mají mnoho společného. Hlavní roli v nich hraje malá dívka, která se ocitá v hraniční situaci, fantazie a realita se v průběhu filmu prostupují, jednotlivé epizody a postavy nesou zřetelný metaforický potenciál. Přesto ale méně známá Krajina přílivu vítězí ve srovnání na celé čáře. Není v ní totiž ani stopa po toporném symbolismu a patetickém černobílém hodnocení světa. Zatímco ve Faunově labyrintu jsou všechny postavy od začátku jasně „hodné“ nebo „zlé“ a nijak se nevyvíjejí, v Krajině přílivu narazíme výhradně na komplexní, a při vší pitoresknosti uvěřitelné figury. Místo vyčpělého motivu boje dobra se zlem film nabízí mnohem zajímavější a inspirativnější obraz radosti živelně prorůstající temnotou.
Krajina přílivu – Tideland (Kanada/Velká Británie, 2005, 122 minut/režie: Terry Gilliam)