soubor statí Aviezera Tuckera (Votobia 1997)
Některé články již byly publikovány v zahraničních časopisech Telos, History and Theory, Theory and Society a Journal of Applied Philosophy. Podtitul knihy „Od J. Patočky k V. Havlovi“ naznačuje směr, kterým se ubírá Tucker při hledání významu a smyslu Charty 77.
Tucker probírá základní témata promýšlená Patočkou (I. díl, s. 33–147): metafyzické základy Charty 77, péče o duši, filosofie dějin, filosofie českých dějin, ob, autenticita. Tucker nazývá svůj přístup k filosofickým textům „dialogický“, tj. hledající v textu odpovědi na otázky, které pak pojednává kriticky v rámci současného filosofického kontextu, z něhož otázky vzešly. Domnívá se, že jedině tak je možné se vyhnout dogmatizaci textů, popř. historizujicímu konzervování (s. 11–12), mimoděk tak ovšem vypadlo Patočkovo komeniologické bádání, které čítá přes 130 statí, ačkoli i zde bychom nalezli kořeny jeho pozdějších postojů a stanovisek.
Havlovo disidentství a prezidentství je osou II. dílu (s. 149–224). Tuckerovi vykrystalizovala zásadní otázka: „Hodí se filosofie Havla disidenta pro Havla prezidenta?“ (s. 186) Tucker sleduje Havlův filosofický vývoj a odmítá povrchní řeči o podobnosti filosofie T. G. Masaryka a V. Havla (s. 180). Upozorňuje na disidentskou snahu „jít za demokracii“ (s. 181), rozebírá jeho heideggerovskou démonizaci techniky (s. 169) i jeho směřování k transcendentálním hodnotám (s. 175). V prezidentském období spatřuje Tucker zpočátku jistou setrvačnost disidentských intelektuálních stanovisek i některých omylů, které ovlivnily některé protagonisty sametové revoluce – proto se OH dlouho nechtělo oficiálně přerodit na politickou stranu, ačkoli jako politická strana již dávno jednalo. Havlovo pojetí nepolitických stran je formováno analýzou jedné všemocné strany, nikoli podrobnou analýzou stran působících v západních demokraciích. Z tohoto disidentského omylu pramení Havlův požadavek, že by se „strany neměly přímo podílet na politice, protože mají tendenci být byrokratické, úplatné a nedemokratické. Místo stran chtěl Havel nezávislé kluby či asociace svobodných jedinců (s. 202). „Místo politickým stranám by dal přednost nestranným jednotlivcům, a tak by byla odpovědnost veřejných činitelů ochráněna před plíživou totalitou.“ (s. 202) Po Havlovi tento požadavek opakují někteří zástupci „nového politického stylu“, aniž by rozvážili, zda jim jejich styl dovoluje najít nové politické instrumenty na uskutečňování takovéto „nepolitické politiky“, přičemž politická strategie jedné parlamentní křesťanské politické strany není jimi prozatím kritizována jako zavádějící na politické scestí, po němž již prý kráčejí strany ostatní.
Teprve v létě 1991 Havel opouští „heideggerovskou existenciální revoluci“ (s. 199 – Letní přemítání) a věda přestává být jen démonskou silou. Havel se vzdává heideggerovského přesvědčení a přechází na husserlovskou pozici. Nyní z jeho úvah zaznívají nové tóny. Havel začíná zdůrazňovat zdravý lidský rozmysl a svědomí (s. 200–201). V politické praxi přichází s návrhem na většinový volební systém, kombinovaný systémem poměrným – dle německého vzoru (s. 208). V novoročním projevu 1991 podpořil malou privatizaci (s. 219). Tucker zakončuje své úvahy (psáno po volbách v roce 1996): „Jako disident vinil Havel z ekologické katastrofy v Československu racionalitu a techniku. Jako prezident však musel zápasit s konfliktními imperativy svých morálních přesvědčení a s morální odpovědností za udržení československé průmyslové základny a s ní i zaměstnanosti v průmyslu. Tomuto konfliktu unikl tím, že nezpochybňoval žádné ekonomické a ekologické rozhodnutí ministra financí a posléze premiéra Václava Klause.“ (s. 221)
Tucker zakončuje esejistickým dodatkem: Hledání domova (s. 225–233), což má zvláštní kouzlo právě tím, že A. Tucker pochází z Izraele (Tel Aviv, 1965), studoval v Izraeli a USA. K nám přišel v roce 1992 přiváben Havlovými projevy na americkém kontinentě a faktem propojenosti filosofie (etiky) a politiky v období Charty 77. Patočka a Havel došli originální interpretací Heideggera k politické odpovědnosti, což nebyl životní případ Martina Heideggera. Proto Tucker v úvodu (s. 9–31) seznamuje čtenáře s mezinárodní diskusí o Heideggerově poznamenání nacismem (s. 14–22). Tucker je fascinován českou specifičností pohledu na Heideggera v době totality, která nemá ve světě obdoby právě proto, že Patočku i Havla vede Heidegger k disidentství a podpoře lidských práv, což je „pravým opakem Heideggera jak ve smyslu osobně-morálním, tak ve smyslu eticko-filosofickém.“ (s. 22) V situaci „budování státu“ Havel Heideggera opouští a hledá jinou inspiraci. (s. 200)
Soubor statí je zakončen bohatým seznamem užité literatury (s. 235–245).