Dokončení z minulého čísla
Situace
Před jakou výzvou stojí naše generace? Stručně bych se rád pokusil charakterizovat situaci, ve které dnes církev žije a faráři farářují.
Na většině míst setrvale klesá počet členů. (Ten ovšem může být spíše statistický. Někde sice ubývá „matrikových“ členů, ale zároveň narůstá počet těch, kdo pro sebe křesťanství objevují. Rovněž odchází generace, které měly sborový život na žebříčku životních hodnot na prvních příčkách.) Pro naši církev je už delší dobu typické zvláštní a specifické balancování mezi lidovou (rodovou a rodinnou) a vyznavačskou církví, mezi tradiční a zároveň liberální a konzervativně evangelikální.
Postihují ji demografické změny i úbytek finančních zdrojů. Obojí přináší spojování sborů a tím také zvětšování zátěže duchovních.
Lidé si dnes mnohem snadněji vybírají ze spirituální nabídky a tvoří své vlastní náboženství.
Společnost řeší řadu složitých výzev (proměny urbanizace, mobility, znalostní kultury, vnímání pohlaví, bezpečnost, zdraví, konektivita, globalizace…), což samozřejmě všechno přispívá k měnící se podobě toho, jaké potřebujeme farářky a faráře a jaké jsou na ně kladeny nároky.
– individualizace
Po celá staletí jsme pracovali s relativně pevně sevřeným sborem (společenství s farářem), ale společnost se výrazně individualizuje. Lidé jsou mnohem méně nastaveni k pevnému členství v instituci i k tomu, aby někdo ovlivňoval, určoval jejich osobní život.
To, s čím se dnes potkáváme, je velmi často příležitostná církev (na svatbách, pohřbech, tryznách, o Vánocích, při různých církevních i lidových „eventech“).
Lidé touží po rituálech, které však budou uzpůsobeny na míru jejich životům.
Mnohdy s církví či faráři lidé stráví hezkou a vděčnou chvilku, ale záhy půjdou dál. Nebo půjdou dál časem – za hledáním místa, které bude jejich potřeby naplňovat lépe. Dočasně.
Lidé mnohdy žádají zpověď i duchovní doprovázení, ale nehodlají se zavazovat ke členství.
Staletí platila teologická představa, že člověk zasažený vírou se vlastně nemůže nepřidat, že odpovědí na vznik víry je vyznání a křest. Jenže realita ukazuje, že spousta lidí je věřících, ale nemají potřebu vstupovat do instituce či na ní participovat.
– spiritualita
Spiritualitu mohou lidé rozvíjet nezávisle na křesťanských církvích. Transcendentní zážitky asi mnozí mimo ně umí navodit lépe. Na životní rituály spojené se začátkem života, s jeho koncem, se vstupem do dospělosti i do partnerského vztahu tu začínají být noví experti. Monopol na jejich kvalitní zpracování nám rychle vytéká mezi prsty.
Náboženské záležitosti si objevují lidé (i členové církve) nezávisle na farářích, i proto, že ti jsou spojováni s loajalitou k hodnotově vázanému náboženství, které je už vnímáno jako zastaralé.
– mladý farář s rodinou
V Českobratrské církvi evangelické převažují mezi faráři padesátníci a šedesátníci. V akademickém roce 2023/2024 absolvuje na ETF UK seminář z homiletiky i katechetiky jediný student, který, pokud proputuje vikariátem, si bude pravděpodobně vybírat z desítek nabídek sborů, které se mu budou dvořit, a zároveň po něm budou chtít to, co dostávali od jeho předchůdců, ba ještě něco navíc.
A naše sbory dál opakují mantru o mladém faráři ideálně s rodinou a manželkou, která učí nedělku a hraje na harmonium.
Oslavili jsme 70. výročí ordinace žen, ale proběhla někdy nějaká reflexe, jak dnes pohlaví ovlivňuje výkon farářského povolání? Jsme církev minimálně z části otevřená LGBTQ+, ale je pro ně místo na farách? Je tam místo pro lidi s handicapem, pro lidi křehké, nebo jen pro silné a schopné, kteří všechno vydrží?
V roce 2004 se umístil v žebříčku povolání kněz na 21. místě, mezi policistou a vojákem, v roce 2007, 2011, 2016 na 22., v roce 2019 na 24. mezi sekretářkou a uklízečkou. Církvím lidé věří přibližně jako politickým stranám, tedy skoro vůbec.
– reformní stres
Tímto termínem bych tedy shrnul i na základě výsledků ankety situaci, ve které se nacházejí zejména farářky a faráři (ale jistě mnohdy i jejich sbory).
Vymýšlejí nezřídka nové a nové akce ve snaze zastavit úbytek členů, ale občas jsou z toho unavení, vyčerpaní a nezřídka zklamaní, protože úspěch se dostavuje jen dílčí a ještě je ho třeba připsat Pánu Bohu.
Tuší, že by měli být konkurenceschopní a že také oni trochu prodávají zákazníkům a plátcům své zboží – mj. i sami sebe. Jsou obklopeni termíny růst a stagnace. Logicky je na sebe nějak vztahují. Ačkoliv jsou zaměstnanci církve, přeci je linka toku peněz do personálního fondu vedoucí od členů sboru stále zřetelnější.
Jsou účastníky velmi radikální proměny světa, který je zároveň velmi nejistý (environmentálně i politicky), ale také lidského přístupu k náboženství a náboženským institucím. A na to vše by měli z povahy svého povolání reagovat.
Měli by obsáhnout spoustu oblastí (od teologie přes hudbu, pedagogiku až po stavebnictví a management) a ve všech oblastech být alespoň dobří, když ne výborní.
Budoucnost
Nakonec bych rád představil jakési tři modely farářování, které však nevnímám jako tři alternativy, ale jako trojí pohled na totéž.
– profesionální osobnost
V realitě náboženského individualismu a pluralismu roste nutnost, aby farářské povolání vykonávaly nábožensky autentické a přesvědčivé osobnosti schopné reagovat na potřeby a očekávání lidí i zdařile argumentovat, aniž by ovšem vykazovaly nárok na autoritu (na tu je současný člověk hodně citlivý).
Možnosti církve jsou do značné míry odvislé od schopnosti farářek a farářů integrovat se do každodenního světa lidí, mezi kterými žijí, a od jejich schopnosti jim usnadňovat náboženskou komunikaci.
Autorita církve je minulostí. Naši současníci rozhodují a napříště budou rozhodovat o svém náboženství a jeho praxi sami. Otázkou je i, zda hledají onen velký životní smysl, nebo spíše jen dílčí smysly v každodenní realitě. Farářky a faráři však mohou být, budou-li ve své vlastní osobní důvěře v Boha uvěřitelní, pomocí v hledání smysluplnosti a vnitřní stability, která lidem pomůže žít.
Skrze faráře a jeho postavu se setkávají lidé „zvenku“ mnohdy s celou institucí.
V době, kdy jsme svědky renesance náboženství a plurality náboženských fenoménů, ale také odsouvání církví na okraj společnosti, musejí být jejich reprezentanti schopni překračovat tradiční formy komunikace evangelia a hledat nové, přiměřenější svým současníkům.
Církev často pracuje s „křesťany v odstupu“. Přicházejí kvůli kazuáliím či v krizi a faráři mají mnohdy jen jednu šanci k jejich oslovení. Tito lidé nás nepotřebují, hlásí se jen v určitém okamžiku, ale zároveň požadují absolutní a spolehlivý servis (mj. z toho plyne potřeba dostupnosti a kontinuity).
Faráři nemají žádnou vyšší duchovenskou kvalitu. Ale vzbudí-li pocit důvěryhodnosti, je to stejně důležité jako jejich teologické schopnosti, ne-li důležitější.
Těžiště farářského povolání stále leží v bohoslužbách. – Bohoslužby prostředkují život, skutečný, ale také alternativní k tomu, co nás často obklopuje.
Místo farářů je u přechodů, křižovatek, proměn života.
Proto je podle mého názoru třeba v jejich přípravě klást mnohem větší důraz na vykladačské schopnosti a schopnost rozpoznávat a propojovat současné náboženské zkušenosti s těmi biblickými (studium teologie na univerzitě); osobní formaci (osobní zbožnost, sebepoznání, sebezkušenost a cvičení v komunikaci) během přípravy na duchovenské povolání (vikariát); která je ovšem zároveň nikdy nekončícím procesem (supervize, intervize atd. v praxi).
– důsledné kněžství všech pokřtěných
Jsme hodně fixováni na historickou představu církve a na to, co dělali faráři v minulosti. (Model kněžské či farářské církve je v zásadě nereformační a nám byl po roce 1781 vnucen tolerančními ustanoveními.)
Proto je možná třeba vrátit se k obecnému kněžství všech pokřtěných (1 Pt 2,9), mezi kterými jsou pouze různě obdarovaní. Faráři jsou stejně kněžími (tj. mají svobodu být v přímém kontaktu s Bohem) jako ostatní křesťané.
Podle Augsburského vyznání víry 5 a 14 jsou faráři povoláni k hlásání evangelia a distribuci svátostí, ale to neznamená, že by odpovědnost za to byla sňata z celého sboru, který má farářskou produkci zkoumat a posuzovat.
Autor listu do Efezu upozorňuje, že svatí s různými obdarováními a v různých funkcích mají budovat Kristovo tělo. (Ef 4,11–13)
Farářky a faráři nemohou být obdarováni ve všem. Jejich úkol je tedy rozpoznávat vlastní talenty a nedostatky a hledat ve sboru, čím je kdo obdarován. Vedení sboru je kolektivní záležitost. A sbor také možná nemusí konat všechno, ale má konat to, k čemu jsou jeho členové a jeho vedení obdarováni.
I v Českobratrské církvi evangelické máme vlastně falešné kritérium, podle kterého rozdělujeme na sbory obsazené a neobsazené, slučujeme je tak, aby si mohly dovolit platit faráře. A z mého pohledu tak míříme do stejného „pekla“ jako většina tradičních církví západní Evropy, kde se podobnou cestou vydali již před námi. Sbor sborem přece nedělá osoba farářky či faráře. Bohoslužby i duchovní péče se mohou dít také bez nich. Máme možná i nezdravou představu, že musí být poskytována vždy komplexní péče, resp. že o sbor se musí někdo (farářka či farář) „starat, pečovat“. (Ostatně člověk přece většinou nechce, aby o něj bylo pečováno, ale snaží se být samostatný, svéprávný atd.)
Z toho plynou i jakási někdy maximalistická očekávání od farářů a farářek, že budou za vše odpovědní, všemu budou rozumět, budou stále přítomní a dostupní a ještě se budou vyznačovat nejvyšší možnou osobnostní a morální integritou.
Realistická očekávání od farářů souvisí se změnou sborové mentality, ve které bude posílena odpovědnost jednotlivých členů a farář bude vnímán maximálně jako člen týmu obdarovaných. S tím souvisí změny struktury církve, ve které nebudou faráři jako statutáři, administrátoři – jedním slovem úředníci, ale budou v ní existovat sbory s duchovním životem bez otalárovaných, za které plnou odpovědnost převezmou laici. Církev bez aktivních laiků je odsouzená k zániku. Faráři a farářky by spolu s vedením církve měli napnout síly na umožnění přechodu k takovémuto fungování.
Pokud se pokoušíme převážně provozovat církev, naplňovat program a udržovat instituci v chodu, nezbývá mnoho času na hledání božích stop ani na čekání na impulsy, se kterými přijdou lidé či Bůh. Církev by neměla fungovat jen jako kontrolovatelný a hladce běžící mechanismus – to je v rozporu s následováním Ukřižovaného. Společenství je chaos a teprve z upřímného, nepředpojatého dialogu a z tiché modlitby se rodí nové nápady pro budoucnost.
– specializace
Všichni již máme zkušenost s tím, že některé formy církevního působení zasahují některé skupiny obyvatelstva mnohem lépe než jiné. Bohoslužby jsou nejdůležitější součástí v této rozmanitosti, ale i zde je nutná a zřejmá jejich pestrost. Žádný sbor ani žádná farářka či farář si nemohou nárokovat to, že obsáhnou vše. Vždy přece samo evangelium a jeho dopad přesahují vše, co mohou lidé dělat.
Naším častým problém je, že – možná vyjma bohoslužeb – jsou všechny týdenní komunikační kanály evangelia (biblické, mládeže, duchovní péče, kluby rodičů atd.) vnímány jako rovnocenné.
Z podstaty věci je však nutné si stanovit priority. Kritéria pro to mohou být teologická (co podle vždy omezeného současného stavu poznání může v dané situaci a v daném např. místním kontextu nejvýznamněji zprostředkovat evangelium). Ale také se jejich stanovování musí nutně odvíjet od schopností a nadání toho kterého faráře či farářky. A samozřejmě je nutné se kolem sebe rozhlédnout a posoudit, kterými způsoby komunikace evangelia mohu doplnit tu nabídku, která se v mém okolí děje.
Křesťanská teologie nás vede přeci také k někdy bolestnému poznání, že člověk nemá k dispozici nic v neomezeném množství: ani čas a energii k životu, ani lásku, ani peníze, ani vliv. Jsme nedokonalí a zapletení do hříchu.
Převládající model církve je však stále tradiční – sbor a jeho farář či farářka. Nemělo by být farářské povolání v budoucnosti mnohem diferencovanější, takže jeho jednotliví reprezentanti budou plnit různé úkoly v závislosti na svém postavení a pracovním profilu? Bohoslužby budou konstantou, jinak se však sbory nebudou asi vyznačovat stejnými oblastmi činnosti a pracovní profily jednotlivých duchovních budou mnohem konkrétněji definovány a naplňovány či utvářeny individuálními schopnostmi.
Potřeba rozhodování a omezování se musí také projevit v otázce pracovní doby. Zamyšlení nad reálnými možnostmi předávání evangelia povede také k uvažování o pracovní době jako o omezeném zdroji. Evangelium není sdělováno přesvědčivě, pokud tato činnost znamená vyčerpání. (Vždyť by to mělo být právě naopak.)
Bez reflexe a sebereflexe klesá svoboda i pozornost k božím cestám.
Brno, 12. února 2024