V listopadu a prosinci 2023 jsem se pokusil provést anketu mezi členy Českobratrské církev evangelické o tom, jak vnímají své farářky a faráře. Zároveň jsem zkoumal, jak chápou své povolání a sebe v něm samotné farářky a samotní faráři ČCE. Rád bych zde své výsledky předběžně shrnul a okomentoval. Jedná se o první průzkum této problematiky, takže jej bude jistě třeba ověřit. Metoda i způsobem kladení otázek se samozřejmě propisují do výsledků. A také bych rád vlastně povzbudil další diskusi.
Anketa
Užíval jsem profesionální nástroj survio.com.
Německé evangelické církve (EKD) si od roku 1972 každých deset let nechávají udělat průzkum mezi členy církve, aby zjistily, jak se proměňují jejich víra, názory i očekávání od církve. Navzdory nepatrným technickým limitacím není v dnešní digitální době těžké získat ponětí o tom, jak členové církve nad tím kterým tématem přemýšlí. Takže mým prvním podnětem je, že by se v budoucnu naše církev mohla začít více odvažovat zjišťovat pohledy svých členů.
Ankety se zúčastnilo 506 členů. Nejvíce (23 %) jich bylo ve věku 40–50, necelých 20 % v kategoriích 50–60 a 60–70. Žen bylo 53 %. Převažovaly odpovědi z Prahy a Středočeského kraje. Kdyby se jednalo o obraz aktivní církve, tak ji tvoří lidé, kteří v ní byli pokřtěni (60 %); 15 % do ní vstoupilo křtem v dospělosti a 10 % přestoupilo z jiné církve. ČCE eviduje necelých 60 tisíc členů. V roce 2022 byla průměrná účast na nedělních bohoslužbách 7227 lidí.
ČCE má 197 farářů a farářek v činné službě, kteří se v roce 2023 dělili o 168,16 úvazků. Většině farářů ČCE je více než 50 let. Jednu čtvrtinu tvoří ženy. Do ankety se jich zapojilo 109.
Chybovost ankety je u laiků 4 % a u duchovních 6 %, což umožňuje výsledky považovat za dosti přesné.
V čem jsou faráři a farářky podle laiků nezastupitelní,
resp. co by jim nejvíce chybělo, kdyby jejich sbory byly bez farářů a farářek: kázání (velmi výrazný důraz oproti programům v týdnu).
Zdá se, že pro českobratrské laiky je farář (farářka) zejména teologem, který nabízí aktuální výklad Písma, garantuje duchovní směřování sboru a poskytuje jeho členům teologický servis. Dále drží sbor pohromadě, spojuje ho, zná ho, stmeluje a tvoří společenství. Považují jej pro sebe za duchovního a spirituálního průvodce; viditelnou tvář církve (reprezentanta sboru) a za toho, kdo poskytuje duchovní péči.
Naproti tomu laici takřka vůbec nepočítají s působením farářů ve veřejné škole. Ačkoliv jsme byli církví, která na mnoha místech učila náboženství ve školách ještě počátkem normalizace a snažila se o obnovu výuky i v 90. letech 20. století, je dnes patrné, že jsme na tento nástroj působení ve společnosti spíše rezignovali. A výrazně upřednostnili angažovanost v sociální oblasti. (Nevyklidili jsme tak trochu pole?)
I podle pohledu na otázky týkající se misie žádáme od farářů spíše soustředění dovnitř církve.
Pozoruhodné je také to, jak okrajově vnímají laici sociální média. A aktivitu svých duchovních v této oblasti považují za naprosto zbytnou. Ignorují tak možná fakt, že se religiozita do virtuálního prostoru přenáší; duchovní péče se děje v chatech; z podcastů se stávají kázání (a naopak). I po odeznění pandemie covidu-19 vlastně leccos z církevního života zůstalo také on-line. Netušíme však možná, co si v této nové realitě počít. Udělali jsme trochu skok do digitálního prostoru, ale možná ho dál skepticky přehlížíme s tím, že přece nemůže nahradit živé společenství. (Jenže realita ukazuje, že může a také se to děje.) Díky internetu se právě laici stali rovněž mnohem svobodnějšími a vybírají si z pestré duchovní nabídky.
Zatímco opravy budov od kazatelů a kazatelek laici neočekávají, většina farářů a farářek uvedlo, že jim zabírají hodně času a „moc je nebaví“. Může tu hrát roli to, že duchovní jsou zároveň statutárními zástupci, kteří se technickým věcem nevyhnou a nesou za ně odpovědnost? I to, že jsou si více vědomi, že lidi je třeba přivádět do hezkých a moderních prostor, které odkazují na to, že církev patří i do 21. století?
Laikům připadají podstatné pohřby, ale nevidí velkou důležitost v kazuáliích, kterými jejich duchovní slouží nečlenům sborů. Teologům se tu zřejmě nepovedlo vysvětlit, že provázení lidí klíčovými okamžiky jejich životů (narození, partnerství, smrt) je jedním ze způsobů, jak je možné v dnešní době lidi oslovovat.
Laici vnímají ekumenickou spolupráci jako důležitější než duchovní.
Duchovní péče
Duchovní péče je očekávána, žádána (stejně tak její dostupnost) a považována za prioritu. Laici požadují důvěryhodnost a profesionalitu. 2/3 laiků očekávají, že se jim faráři sami ozvou v případě, že se dozvědí o jejich „krizi“. Sami budou volat až ve vážnějších případech. (Ty si ovšem člověk spíše nechce připouštět…)
Ačkoliv členové církve kladou na duchovní péči tak velký důraz, částečně možná nevědí, k čemu by jim setkání s farářem/farářkou bylo, mohlo být…
První kontakt už je běžný telefonicky a vůbec telefonická duchovní péče se dostává do popředí.
V našich sborech narážíme na to, že se s faráři a farářkami potkáváme natěsno v různých rolích. Jsou to zároveň kamarádi, vychovatelé dětí, spolubrigádníci, rodinní známí, kolegové ve staršovstvu, sousedé apod., což částečně vede k tomu, že laici nemají úplně velkou chuť se jim zpovídat. (3 % našich členů nevědí, že osobní zpověď je možná i u evangelíků.) Anketa ovšem zároveň odkryla přání osobní ritualizované zpovědi u čtvrtiny respondentů. A velmi překvapivou touhu pro rituálu pomazání nemocných (45 %).
Laici neočekávají reakce rychlostí světla (odpovědi na emaily, telefony, textovky apod.). Duchovní jsou tu možná občas ve větším stresu, že mají odpovídat hned, než musejí být.
Fenomén fara
Faru vnímáme jako centrum sborového života a předpokládáme, že bude sloužit jako otevřený dům. Panuje poměrná shoda mezi laiky a duchovními, že je důležité, aby byla faráři obsazena. Faráři a farářky spíše nepočítají s tím, že by na ní měli dokonalé soukromí. Také jsou rádi, že to mají blízko do práce a za příznivý nájem spolu s dostatkem prostoru. Vděční by byli za větší oddělení soukromých prostor. Výhodný nájem je vnímán jako výrazný benefit. Faráři i laici jsou si vědomi, že se nejedná o plnohodnotné bydlení, ale o součást služby.
Fenomén partner
Pouze pro 14 % členů církve se nejedná o podstatnou otázku – s kým jejich farář/farářka sdílí život a bydlení na faře. V tom jsme určitě ještě dědici určitého modelu církve a asi nebude mnoho takových povolání, ve kterých by jeho nositel byl tak výrazně vnímán v balíčku s partnerem. 11 % laiků zapojení farářova partnera/partnerky vyloženě očekává. Minimálně polovina far je také skutečně obydlena partnery/partnerkami, kteří jsou do života sboru zapojeni. Faráři a farářky by byli vděční, kdyby to nebylo bráno jako samozřejmost, ale bylo oceňováno (možná více než doposud).
Peníze
Průměrný plat faráře/farářky v ČCE činil v roce 2023 cca 36 655 Kč (zhruba tedy o dva tisíce víc než prodavač v Lidlu po třech letech). (Průměrný plat učitelů v regionálním školství v roce 2022 činil zhruba 48 000 korun.) V úvahu je ovšem nutné vzít výše zmiňovaný benefit v podobě cenově přijatelného bydlení.
Většina laiků by svým farářům přála průměrnou mzdu (tedy o 7 tisíc víc).
Kolem 44 % farářů či farářek je se svým platem spokojeno a obdobné procento by bylo rádo za jeho zvýšení na průměrnou mzdu.
¾ z nich by však šly i pod současný plat, kdyby to bylo nutné, takže je k práci motivuje i něco jiného, nebo si uvědomují zátěž personálního fondu pro své sbory.
Laici o farářích
Dobrý farář je podle laiků morální a čestný člověk; lidi ho mají rádi napříč generacemi; má pěkná kázání; vytváří a udržuje společenství; dá se s ním volně rozprávět o čemkoli. 72 % členů církve je víceméně se svými duchovními spokojeno. Laici vnímají farářování jako povolání, nikoli zaměstnání a minimálně 20 % z nich moc nenapadá, že by mělo mít nějaké hranice. Čtvrtinu členů církve také nikdy nenapadlo, že by se za svoji farářku či svého faráře také měli pomodlit, aby třeba mohli být spokojeni dál…
Faráři a farářky o sobě
Pracují, aniž by se příliš zastavovali a nějak výrazněji svou práci reflektovali (třeba čekali na Ducha svatého či trávili čas velkými úvahami); úkoly přijímají tak, jak přicházejí. Neberou moc velký ohled na svou rodinu. Při rozvržení své práce se orientují na členy sboru a jejich potřeby (ideje tedy stranou). Nemají moc velký respekt z autorit, ani se jich nebojí. Už se jakžtakž naučili brát si dovolenou, ale podle vlastního hodnocení mají s bídou jeden volný půlden za týden. Půlka jich má koníčka a necelá polovina se snaží sportovat. Nejvíc je stresuje časový tlak a množství úkolů, resp. to, že práce pohltí všechen jejich čas; následuje administrativa, růst byrokracie a očekávání sboru. Nebaví je organizování; motivování spolupracovníků; administrativa a opravy budov. Zdá se, že nejraději pracují s dospělými.
Na změnu fungování církve (slučování sborů, vznik větších regionálních center s více faráři – specializace atd.) nachystaní nejsou a něco jiného než jeden farář v jednom sboru s pestrou škálou náplně práce si moc neumí představit.
Nejspokojenější jsou s bydlením a podporou rodiny, následuje vedení církve a seniorátu a atmosféra ve sboru. Nejméně spokojeni jsou s poměrem práce a volného času (a ovšem situací církve ve společnosti).
Jsou sice převážně spokojení, ale zároveň uvádějí, že v pohodě je jich jen ¼; kdežto 10 % před vyhořením; ve stresu 40 %; 22 % uznává, že toho je hodně. (Nutno podtrhnout, že tyto skutečnosti se navzájem nevylučují. Spokojenost tu může znamenat, že svou práci dělám rád, připadá mi potřebná a důležitá, ale zároveň mi může přerůstat přes hlavu. A jistě se můžeme vnímat i citlivěji, než odpovídá skutečnosti.)
Bohoslovci
Studentů teologie se nám nedostává, ale laici by považovali farářské zaměstnání pro své děti za dobré. (Jen jim to možná neřeknou…) Pouze 15 % farářů by se snažilo své děti odradit…
pokračování, resp. dokončení příště