7. Obrana Vídně
Reconquista přešla v útoky Portugalců na Maury v severní Africe. Ty ve snahu nalézt na jih od nich křesťanské království v Africe, o němž se po Evropě vyprávělo. (Šlo o stopy povědomí o Ethiopii.) Jejich plavby začali svým značným kapitálem podporovat evropští bankéři, především z Janova, který pádem Cařihradu ztratil obchodní cesty přes Černé moře do Indie.
Obeplout Afriku a dostat se přímo do Indie se podařilo až roku 1498. Portugalci získávali nyní koření za cenu nesrovnatelně nižší, než jakou museli až dosud italští kupci platit arabským zprostředkovatelům. V Arabském moři zničili dělostřelbou loďstvo egyptského sultána a zablokovali arabským plavcům přístup do Perského zálivu a do Rudého moře. Ovládli Moluky, hlavní produkční oblast koření. Arabský obchod se octl v troskách.
Záhy se však díky stříbru z amerických kolonií stalo nejsilnější námořní velmocí habsburské Španělsko. Vítězstvím nad tureckým loďstvem v bitvě u Lepanta roku 1571 zastavilo tureckou expansi ve Středomoří. Ve střední Evropě jí čelila roku 1526 nově vzniklá habsburská monarchie království uherského, českého a arcivévodství rakouského. Vojska, jež zde bránila tureckému pronikání, byla vydržována především daněmi vybíranými v zemích Koruny české.
* * *
Když španělský král získal navíc i korunu portugalskou, zdálo se, že tento držitel říše, nad níž slunce nezapadalo, má světovládu na dosah ruky. Tyto snahy spojovali Habsburkové s protireformací, a tak se protestanté začasté stávali spojenci Turecka. Protihabsburskou a Osmanské říši nakloněnou politiku vedla také Francie. Již 1535 v ní získala výsady pro svůj obchod i právo chránit místní katolíky včetně svatých míst v Palestině.
Turci uvedli do vasalství knížectví valašské, moldavské a střídavě i sedmihradské. Opanovali střed Uher (budínský pašalík, prakticky dnešní Maďarsko). Jejich nájezdy mířily na Slovensko, začátkem 17. století i na jižní Moravu: Už je moja milá od Turka zajatá. Žilinský evangelický farář Eliáš Lányi si tehdy zapsal: Turek mne trápí, papež mne tráví. Na jihovýchodním Slovensku se udrželi evangelíci právě v oblasti ovládnuté Turky, zatímco v habsburské sféře narůstal protireformační tlak.
V českém povstání 1618 se projevil rozpor tkvící v roli habsburské podunajské monarchie, jež v prvé linii bránila evropskou svobodu duchovenstva, šlechty a měšanstva proti turecké despocii. Svobodu, již česká svoboda, aby každý spasení svého hledal podle důvěření svého, přesahovala.
Uherská kalvínská šlechta v opakovaných povstáních zabránila nakonec ve své zemi úplnému vítězství absolutismu a protireformace. Její turečtí spojenci však odrazovali od podpory jak německé lutherské měšťany, tak lid.
* * *
Na Slovensku Turci dobyli pevnost Nové Zámky a roku 1683 oblehli samotnou Vídeň. V této kritické chvíli přispěchal Habsburkům na pomoc polský král Jan Sobieski, jehož země byla Turky bezprostředně ohrožena z Moldavska a z Krymu.
Vítězství před Vídní přineslo zásadní obrat. Ofensivní síla Turků byla zlomena, mohli se již jen bránit. Do počátku 18. století byli postupně vytlačeni z celých Uher. Jejich říše si udržovala imposantní rozsah, skutečnou velmocenskou úlohu však již ztratila.
Upadala i uvnitř. Jestliže despocie – vlády libovůle – užívali sultánové, podřízení je v tom následovali. Od Velkých vezírů až po nejnižší držitele úřadů v prvé řadě se hleděli obohatit. Často docházelo k palácovým převratům, o tom, kdo se stane sultánem, rozhodovali janičáři. Spahiové se vykupovali z vojenské povinnosti, sultánům chybělo vojsko i peníze.
„Turecké hospodářství“ se všudypřítomným úplatkářstvím se stávalo protikladem podnikání v zemích, jež se v Evropě staly nejpokročilejšími. V Nizozemí a v Anglii puritánská morálka vedla obchodníka, aby upozornil zákazníka na vady prodávaného zboží, aby svou pílí a střídmostí přispíval k hospodářskému vzestupu.