6. Osmanští Turci
Říše Seldžuckých Turků v Malé Asii se rozpadla na řadu států a státečků. Panovníkem jednoho z nich, ležícího na byzantských hranicích, se stal emir Osman. Jeho nástupci za ustavičných sporů v byzantské říši, za vzájemných bojů mezi Benátčany a Janovany a mezi panovníky bulharskými, srbskými a uherskými rozšiřovali své výboje nejen v Malé Asii, ale i za Dardanelami, v Evropě. V bitvě na Kosově poli roku 1389 porazili Srby a vynutili si vasalský poměr. Zcela pohltili stát bulharský.
Na přelomu 14. a 15. století jejich expansi přerušil vpád Timura Lenka. Tento mongolský feudál se zmocnil vlády ve Střední Asii a za rozsáhlých výbojů zpustošil severozápadní Indii, Irán a Mezopotámii, Sýrii i Zakavkazí. V Malé Asii na hlavu porazil Osmanské Turky. Hromadné popravy, masové odvlékání obyvatelstva do otroctví, ničení měst a rozrušování zavodňovacích soustav dovršilo úpadek asijských zemí.
Na obnovený turecký tlak se pokusil odpovědět polský a uherský král Vladislav III. Padl však v bitvě u Varny, kde jeho vojsko a křižáky z dalších zemí Turci r. 1444 rozdrtili. V bojích s nimi se naproti tomu vyznamenal magnát rumunského původu, János Hunyady, dále uherský zemský správce.
Turci ovládli již téměř celý Balkánský poloostrov. Z byzantské říše zůstával takřka jen samotný Cařihrad, nacházející se v tureckém obklíčení. Padl roku 1453.
Tisícileté trvání byzantské říše skončilo. Po světových říších, Římu a Konstantinopoli, se za „třetí Řím“ považovala Moskva: „A čtvrtého nebude.“ Bylo tím na další staletí podepřeno jak úsilí o vysvobození metropole pravoslavných z moci islámu, říše zla, tak i pocit pravověrné převahy nad Západem.
* * *
Konstantinopol, v turecké zkomolenině Istanbul, se stal hlavním městem Osmanské říše, která, v čele se sultánem, hrála už úlohu světové velmoci.
Turecký feudalismus se značně lišil od evropského. Všechna půda patřila státu, všichni muslimové si byli před zákonem rovni. Jen oni sloužili ve vojsku. Některým z nich (spahiům) byla svěřena jednotlivá území, na nichž vybírali daně.
Členem vládnoucí třídy sultánových služebníků se tedy mohl stát kterýkoliv muslim, pokud získal nějakým způsobem panovníkovu přízeň, a stejně tak každý, kdo přízeň ztratil, přestal k vládnoucí vrstvě patřit. Přidělená léna mohla být kdykoliv odňata a svěřena jiným. Nestala se dědičnými. Všichni byli závislí na sultánovi, což zprvu upevňovalo jeho moc, v dlouhodobých následcích však vedlo k zaostávání, protože veškerý pokrok závisel jen na ústřední vládě.
Ani řemeslníci a obchodníci ve městech neměli samosprávu, ale byli kontrolováni mezi ně dosazovanými sultánovými úředníky. Velmi často šlo o cařihradské Řeky, kteří se postupně začali významnou měrou podílet na správě celé říše.
Turecká expanse budila hrůzu houfným odváděním porobeného obyvatelstva do otroctví. Elitní útvary tureckého vojska sestávaly z janičárů – vojáků vychovaných ve zvláštních vojenských kolejích ze zajatých křesťanských chlapců ve fanatické islámské bojovníky. Krutost janičárů dala vzniknout přísloví „Poturčenec horší Turka.“ Určitý počet chlapců musely křesťanské občiny odvádět k janičárům každých pět let.
Poté, co Turci ovládli Bosnu (1463), bosenští bogomilové přijali islám. Byl to výjimečný případ. Turecká vláda nechávala porobené při jejich náboženství a pravoslavní na Balkáně zůstali vesměs své víře věrni.
* * *
Po dobytí Cařihradu navrhl Jiří z Poděbrad evropským panovníkům uzavření mírového svazu, jenž by sporné otázky řešil cestou jednání. Tak měla vyvstat síla, jež by se mohla postavit turecké expansi. Když však r. 1466 papež vyhlásil proti Čechům křížovou výpravu, přihlásil se do ní jediný panovník, uherský král Matyáš Korvín, a to přesto, že na jižních hranicích jeho říše stáli již Turci.
Do konce století ovládli celý Balkán včetně hrdinně se bránící křesťanské Albánie s knížetem Skanderbegem. Benátky jim zde postoupily své državy a získaly právo bezcelního obchodu. 1479 se připojil chanát krymských Tatarů.