3. Normané
Po ztrátě spojení s vyspělými oblastmi Středomoří, za obecného skomírání obchodu přešlo na Západě peněžní hospodářství zpět k naturálnímu. Teprve arabská expanse dovršila úpadek počatý vpády germánských barbarů.
Jen ve skrovné míře zprostředkovávali obchod mezi znepřátelenými muslimskými a křesťanskými zeměmi židé. Místo vybírání daní zavedl ve franské říši Karel Martel lenní soustavu. Bojovníci si pořizovali výzbroj z výnosu propůjčených panství. Systém spočíval na osobním vztahu panovníka s jedním každým z jeho leníků, na věrnosti jako základní ctnosti evropského feudalismu. Muž, jednotlivec, individuum, se bude stávat ústředním stavebním prvkem zdejší společnosti.
Za císaře Karla Velkého korunovaného roku 800 bojoval s Araby jeho rytíř Roland již na jižních svazích Pyrenejí. Nicméně během 9. a 10. století západní Evropu sužovaly nájezdy maďarských kočovníků, arabských pirátů, usazených dokonce na pobřeží Provence, a zejména normanských plavců.
Poslední obepluli tak říkajíc celou Evropu. Na území cordobského emirátu vyplenili r. 844 bohatou Sevillu. Zpočátku pustošili, se silnějšími začali však obchodovat. Z Baltského moře se přes plochá rozvodí dostali do povodí Volhy, po ní do Kaspického moře, odkud putovali za obchodem do bagdádského chalífátu. Již jako křesťané vypudili ve Středozemí Araby ze Sicilie, zlomili převahu jejich plavců a uvolnili moře Italům. Ještě roku 935 vpadli arabští piráti do Janova, avšak r. 1020 vzala Pisa Arabům Korsiku a r. 1050 Sardinii.
Normanské nájezdy byly svými počátky pokračováním toho, co se nazývá „stěhování národů“ – přílivem germánských barbarů na jih, do bohatých civilisovaných zemí skýtajících možnost hojné kořisti. V závěru přecházely v následující křížové výpravy, za nichž během dvou století odešlo z rozvíjející se již lidnaté Evropy na milion osob.
Rozmach evropské společnosti podmiňovaly vnitřní změny. Za všeobecného ohrožení si začali francouzští šlechtici stavět tehdy prakticky nedobytné hrady. Svobodní páni mohli vzdorovat i králi. Uprostřed této feudální rozdrobenosti působila hnutí připravující se na očekávaný příchod Ježíše Krista v roce 1000. Biskupové vyhlašovali tzv. Boží mír od pátku do neděle, a interdiktem (stávkou duchovenstva), stíhali panství feudálů, kteří příměří porušili. Církev působila hlásáním ideálu chudoby, odmítala vidět smysl života v hromadění majetku, vedla bohaté, aby věnovali část svého jmění na dobrý účel, včetně propuštění otroků na svobodu.
Stoupenci obrody církve založili roku 910 v Burgundsku klášter Cluny. Jejich cílem byla svoboda duchovenstva na panovnících a feudálech vůbec. Clunyjské hnutí vyústilo v zápas o investituru (o podřízenost biskupů), mezi císařem Svaté říše římské národa německého a římským papežem. Skončil wormským konkordátem roku 1122, kompromisem, rovnováhou sil císaře a papeže. Proti útlaku se strany jednoho bylo možno hledat zastání u druhého. Této šance pro rozšiřování své svobody využila především italská města. Benátky se staly samostatnou městskou republikou, kupci sami si volili městskou radu v čele s dožetem.
Vše to provázel rozmach obchodu od Konstantinopole přes severní Itálii až do Flander. Zde se rozvíjela samosprávná města se svobodnými měšťany, ani feudály ani poddanými. Jako duchovenstvo a šlechta se i oni těšili určitým právům, jež panovníci respektovali.
S městy přibývalo peněz, jež tam tržili rolníci, kteří přecházeli na trojpolní systém. Objevovaly se vodní a větrné mlýny, čínský vynález chomoutu s dřevěnou kostrou, pluh s odvalovou deskou. Zejména se vysoušely bažiny, mýtily lesy, osidlovaly vysočiny, probíhala středověká kolonisace.