Editoři naladili Evangelický zpěvník (EZ2 2021) ekumenicky. Široce rozvinuli to, co v české hymnologii započali editoři Evangelického zpěvníku (1979), Dodatku (2000), Svítá (19921), Nové písně (samizdat, Zbytov 1983/4). Proto zde kromě žalmů a biblických písní najdeme husitské, českobratrské, barokně-mystické, probuzenecké, chorály, spirituály, meditativní, adorační, vyznavačské, prorocky rokující, moravské lidové, židovské.
Návaznost na tradici aktualizace biblických textů
Autoři nového zpěvníku navázali na tradici aktualizace biblických textů písněmi (žalmy a přebásnění biblických textů, písně 1–241). Tak se o to snažila česká i světová reformace. Aktualizační tvorbu významně rozvinul J. A. Komenský v Amsterdamském kancionálu (1659). Kromě všech žalmů zařadil parafráze biblických příběhů, podobenství aj. O překlady z polštiny a němčiny rozšířil zejména oddíl věcí případných, tedy záležitostí aktuálního života víry ve sboru, v rodině i ve světě. Zpětně to smíme označit za jeho specifický civilně interpretační teologický výkon.
Autoři nového zpěvníku neuvádějí všechny žalmy. Zařadili většinu těch, které se dosud v naší církvi zpívají. Některé uvádějí ve dvou či třech verzích, takže se budeme učit nové melodie i texty. Někteří autoři dobře ztvárňují celkové vyznění žalmové zvěsti. Např. v případě žalmu 137 se těžko můžeme připojit k žalmistovu zvolání, které vyvolává dojem, že je legitimní prosit o krutou pomstu, která má postihnout babylonskou dceru: Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu (Ž 137,9). Ve verzi EZ2 177 jde o zdařilou úpravu, která souznívá se zvěstí proroků, kteří odmítali volat po pomstě s odůvodněním, že Hospodin není mstivý jako člověk (Oz 11,9). S dobrým svědomím se tak smíme připojit k přebásnění Martina Prudkého – k povzdechu i prosbě: Kdy už nás Bůh vysvobodí? / Přijď a zlom tu temnotu! / Ať se nářek v radost změní, / v novou píseň Siónu.
Ztráta vazby na biblickou metaforiku
Pochybovat ovšem lze nad přetvořeným textem písně Moudrosti poklad z nebe. Nepodepsaný textař se ji pokusil učinit současníkům srozumitelnější. Původní …k životu sladká vůně a v mdlobách sílení… přetvořil na …potěšením se stává, posilou v zemdlení. Onou vůní přitom Komenský odkazuje k metaforice proroka Ezechiele (3,1–3).
Je sladká, protože zvěst o odpuštění je sladká ve srovnání s trpkostí zatvrzelé zbožnosti. Metafora sladkosti odkazuje k prorocké zvěsti o odpuštění a k radosti z něho. Kdežto autor přepracování vede zpívajícího k pocitovému prožitku potěšení. V době zdůrazňující náboženské zážitky to někdo může považovat za jisté plus. Ztrácí se však vztah k biblické metafoře sladkosti a také Komenského přesvědčení, že odpuštění se netýká jen jedince, ale celého společenství poutníků v určitém dějinném kontextu. Odkazuje k zážitku, který navozuje vědomí sounáležitosti s předchůdci ve víře i k sounáležitosti se současnými poutníky, hosty a služebníky církve neviditelné, však reálně působící na tomto světě (viz Labyrint světa a ráj srdce, kap. 53).
…oklamán nevězí / k své zhoubě v ďábla síti / a hříchu řetězy / nemůže spoután býti, / neb v tobě vítězí může znít nesrozumitelně tomu, kdo nezná Husovu Českou nedělní postilu (Komenský ji znal docela dobře). Hus rozlišuje mezi satanem (ovlivňovatelem lidského svědomí) a ďáblem (kterýmkoli člověkem disponujícím mocí – ať v instituci či v rodině). Káže o třech komunikačních sítích. Jednou z nich jsou ony ďáblovy „fake news“ biskupů, kazatelů, úředníků, učenců na universitách, a v jejich komunikačních lžích už člověk zapleten být nemusí. Jistě, je to srozumitelné až po osvětlení Husova a Komenského myšlení. V přetvořeném textu Nebývá oklamán / a svírán pouty hříchu / v zápasech není sám, v zástup učedníků / je s láskou přijímán se ovšem ze zápasu myšlení víry vně i uvnitř církve stává zaslíbení selanky a příslib zařazení mezi utěšené učedníky – šiřitele Boží slávy: nám chuť i sílu dávej, / k tvé slávy šíření. (5. sloka). Nejsem si tak jist, že dovedeme šířit boží slávu, Spíš bych se klonil k znění z EZ 1979 – kde zpěváci boží slávu zvyšují – pravděpodobně svým slavnostním zpěv –, což je čitelné zejména pro samu obec věřících. V okolním světě naši dimenzi slavení neznají a nesrozumitelné je to i věřícím mého typu, protože boží sláva se po roztržení chrámové opony rozšířila do celého světa (Mt 27,51–53; viz též Božena Komárková, Novozákonní bohoslužba). Bůh svou slávu stále šíří. Augustin to interpretuje tak, že stále mluví, a netřeba si myslet, že ji šíříme my. On sám vstupuje do lidských srdcí a my lidé, každý svým způsobem odpovídáme, popř. mlčíme – i to je odpověď. Někteří učedníci přece na hoře v Galileji Vzkříšeného neadorovali, pochybovali (Mt 28,17). Zdá se, že autor ani další editoři zpěvníku neberou příliš v potaz možnost zápasu víry a pochybností, nebo zklamání z projevů těch věřících, z nichž se stali sebejistí církevníci, kteří jen adorují a adorují.
Úskalí nového řazení písní
Editoři zpěvníku nabízejí čtenářům trojí strukturu bohoslužeb (viz schéma bohoslužebných pořádků s. 317–320). Řídí se Agendou ČCE I. (1983, schválena 22. synodem 1981). První liturgickou strukturu označují za prostou (v návaznosti na reformovanou tradici). Druhé dvě verze bohoslužebného pořádku označují za rozmanitější způsob bohoslužby. Druhá verze je pokusem o kreativní přetvoření prostého pojetí. Třetí verze se inspiruje pořádkem bohoslužeb světového luterství, navazujícího na mešní pořádek (formulace autorů zpěvníku). Poslední typ je pro editory nejzávažnější, protože mešní atmosféra ztišení a vzývání je nejen centrem, ale též rozhodující atmosférou celých bohoslužeb. Této atmosféře odpovídá i výběr písní pro nedělní bohoslužby 242–430, proto se některé písně do oddílu Bohoslužba ve společenství církve nedostaly. Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá (667) se v některých sborech ČCE běžně zpívá při nedělních bohoslužbách, ať po kázání nebo jako dobrý počátek přípravy na vysluhování VP (viz sborníček Speku č. 5, Zbožnost, 2000, s. 11).
V EZ2 2021 je klasifikována jako večerní, což je to nejjednodušší zařazení. Přitom této písni můžeme právem rozumět jako přípravě na VP, aniž by zvala svou melodií do mešní atmosféry. Navíc, metaforou stmívání mohl autor mínit (vzhledem k době, v níž vznikla: 13./14. 12. 1981) realitu zšeřelého světa, situaci zoufalství, kdy ubývá sil v osobní i společenské rovině. Tak to několikrát autor Miloš Rejchrt zmínil na různých sborových besedách o aktivitách chartistů a jejich přátel.
Přizpůsobení nabídky písní mešní mentalitě zapříčinilo, že písně typu V království Božím místa dost (787) byly vykázány až do oddílu bohoslužby ve světě, ač mohly být uvedeny právě v oddíle č. 242–430, tj. bohoslužba ve společenství církve. Zřejmě se editorům zdálo, že tento typ písní (787 a další) nepřipravuje dostatečným způsobem pro eucharistickou slavnost. Církevní otec Augustin by podotkl, že víra ve Slovo stačí nahradit svátosti: Věříš-li, je to jako bys už ze stolu Páně jedl a pil. Podle Komenského je dobrá duchovní píseň vyznáním, proto smíme zvěst písně chápat jako jednu z možností přípravy k vysluhování VP. Věříme v Kristovu přítomnost, která je zaslíbena jím samotným tam, kde se shromáždí dva neb tří v jeho jménu. Eucharistickému slavení vlastně nejde o nic jiného – o navštívení Kristovo – řečeno s Husem. A tímto zaslíbením i eucharistickým slavením si Duch svatý poslouží nebo neposlouží. Jistě i píseň V království božím místa dost (787) je svědectvím, které Duch svatý využije anebo nevyužije či lépe s Jednotou bratrskou – Duch svatý si jí poslouží anebo neposlouží. Nemusí se nám povést na povel meditovat. Také Tabita Landová chápe působnost rituálu v návaznosti na bratrskou teologii (Teologická reflexe 2018/1 Prostředkování svatosti v bohoslužbě, Evangelická bohoslužba, s. 30–45). Podobně eucharistií si Duch svatý poslouží nebo neposlouží. Slovo bible i rituál jsou věci služebné a nikoli něco víc. Neboli – se Slavomilem Daňkem – slovo bible se slovem Božím za určitých podmínek teprve stává. Proto si vážím českobratrské teologie a vážím si v názvu naší církve přízviska českobratrská.
Vklad prorockých písní
Editoři zpěvníku (EZ2) se orientovali – co se týče struktury bohoslužeb – na Agendě I z roku 1983, která v normalizační době ustoupila od civilně-interpretační teologie, kterou v průběhu šedesátých let minulého století vyznávala i Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze, předchůdkyně dnešní Evangelické teologické fakulty UK. Pro bohoslužby civilně-interpretačního typu vznikaly písně – nejprve překlady z němčiny Miroslava Heryána (EZ2 640 Díky) a z angličtiny Jana Miřejovského (My to vyhrajem – viz Jednou budem dál, Svítá 120, s. 160). V sedmdesátých letech s Luďkem Rejchrtem (písně v EZ 1979 a Buď tobě sláva), Karlem Trusinou (písně v EZ 1979). Vedle této linie se také od počátku 60. let paralelně rozvíjela civilně-interpretační tvorba mladé teologické generace. Ta překládala spirituály a vytvářela písně rokující pro spravedlnost Hospodinovu i milosrdenství Kristovo. Za prorocké je označil brněnský farář a fenomenolog náboženství Milan Mrázek. Reformační aktualizace biblických písní, příběhů a témat prostřednictvím písní pokračovala tvorbou Miloše Rejchrta, Svatopluka Karáska, Bohdana Pivoňky, Pavla Dvořáčka a dalších, ale i těch, kdo se stali textaři skládajícími pro skupinu Spirituál kvintet. Nastartovali tak v české společnosti epochu aktualizovaných biblických písní (nejen) pro mládež a pokračovali v tom další, třeba i s menším nábojem prorockého ducha. Tato civilně interpretační tvorba vykrystalizovala v 80. letech do zpěvníku Nová píseň a částečně i do dětského zpěvníku Buď Tobě sláva; něco převzal i katolický zpěvník Hosana.
Prorocké písně byly autory Agendy II. označeny za nedokonalou tvorbu (Agenda II, 1988, s. 384). Jde prý o písně, které může zpívat nanejvýš mládež při svých biblických hodinách, kdežto pro nedělní bohoslužbu se nehodí. Zde má znít čisté evangelium bez společensko-politických příměsí. Obavami vyvolaná a oficiálně proklamovaná dehonestace prorockých písní paradoxně ovlivnila řeč oficiálních liturgů. Civilně-interpretační či prorocko-kritický tón byl zcela potlačen, byť jasně zazníval ze Zásad ČCE (1968) nebo z provolání XVI. synodu Synod svému národu (1969), jehož spoluautorem a signatářem byl též jeden z autorů Agendy I. a II. Hlas oficiálních liturgů byl slyšitelný prostřednictvím státně schválených časopisů a publikací. Dehonestované písně byly slyšet pouze prostřednictvím zpěváků zpívajících ze samizdatových zpěvníčků v některých sborech. Názory, vyznání a písně autorů těchto písní se církevní časopisy neodvážily otisknout, byly by za to finančně, tedy likvidačně sankcionovány. Časopis pro mládež Bratrstvo byl ministerstvem kultury umlčen v roce 1972. Teprve po roce 1989 se mnozí faráři přestali obávat a začali některé nové písně zařazovat do bohoslužeb. Poradní odbor mládeže při synodní radě ČCE je pak vydal ve zpěvníku Svítá (1992, 19992). O tomto věroučném kolapsu se čtenář více dozví v knižnici SR ČCE. (Cesta církve V, knižnice SR ČCE, 2012, s. 101; Cesta církve VIII, 2017, s. 31–50; Cesta církve IX, 2019, s. 147–154; viz též internetové stránky Cesta církve)
Prorocky rokující způsob bohoslužby
Prorocky rokující písně prorůstaly po roce 1989 do bohoslužebného života církve. Ukázkou tvůrčího formování bohoslužeb písněmi se nám stane bohoslužebný model Ireny Škeříkové (knižnice SpEKu, sv. 5, Zbožnost, 2000, s. 8. – 13). V této souvislosti je nutné zmínit, že I. Škeříkovou (1958–2012) v rejstříku medailonků autorů editoři opomenuli, ač její jméno uvádějí u písně 664. Byla farářkou ČCE ve Škvorci, v Uhříněvsi, v Praze-Nuslích a spirituálkou na Evangelické akademii. Editovala druhé vydání zpěvníku Svítá (19992). „Naživo“ tento model proběhl 1. 2. 1999 u Martina ve Zdi při zahajovacích bohoslužbách kurzu kazatelů. Z formálního hlediska jde o bohoslužbu slova i svátostí, která má velmi blízko k prvému typu bohoslužby. Přiměřenější by však bylo tento prorocky rokující způsob bohoslužby klasifikovat jako čtvrtý typ bohoslužby a přiřadit jej jako legitimní typ k již zmíněným třem typům.
Rokující typ bohoslužby nepostrádá prosbu o obnovu (zpívali jsme Otevřete brány hradeb kamenných, EZ2 421); usiluje o návaznost na písně našich předchůdců ve víře (tehdy se u Martina ve zdi zpívaly Radujme se vždy společně, Mocný Bože při Kristovu.) Už se nám tam nevešla Já chtěl bych Bože můj, která také vykazuje prorocky rokující rysy – všechny EZ 1979 i EZ2); obsahuje dvě modlitby včetně Otčenáše; počítá se vyznání víry (Věříme, vládne Hospodin, EZ2 344), s vyznáním vin, s přípravou na VP; pokračuje s vysluhováním VP, udělením absoluce, posláním ve formě písně a požehnáním.
K výše načrtnuté struktuře bohoslužeb je zapotřebí dodat, že bohoslužba nabízí prožitek slavení během vysluhování VP a to zpěvem radostných písní ze zpěvníku Svítá (K svobodě je dlouhé putování, Svatba v Káni, Báječný bál, Volný jsem, Tomu, kdo pro žal hlavu věší, což je jistě dobrá alternativa k obvyklému recitování liturgických sentencí nebo vhodných biblických textů; je to též vhodná alternativa ke glosolalickému andělskému slavení u letničních, či k tichému vysluhování v některých sborech či denominacích.
Poslání jsme si přivlastnili písničkou To já ó Pane můj, půjdu, když mne posíláš. Áronským požehnáním jsme se přiřadili k celému lidu Hospodinovu, tedy i k židovským sestrám a bratřím (Nu 6,24–26). Závěrečná píseň byla Lutherova radostná Mocný Bože při Kristovu (EZ 419).
Kázání navazovalo na slavnostní a prorocké rysy bohoslužeb, odehrávajících se před tváří Boží, alespoň tak jsme doufali, což mi jednou připomenul Milan Mrázek: Kdy to, nám evangelíkům, dojde, že nejsme v přednáškové síni, ale že se ocitáme před tváří Boží? A pak mluvil o bázni boží, právě o té, která není vyháněná láskou (na rozdíl od bázlivého strachu – Kdo mě z pout mých ven vyvodí EZ2 241, ale o té, která padá na ženy u hrobu, jak kdysi na pastýře (EZ2 238). Nechtěl prožitek bázně redukovat na náboženský prožitek či přítomnost (závdavek) království nebeského, jak po tom touží teolog Jan Štefan (viz sborník SpEKu sv. 25, Hádala se duše s tělem, knižnice Speku sv. 25, Eman, 2021, s. 27) Tehdy jsem se v kázání soustředil na problém přítomnosti boží. Proto jsem hovořil o bázni Hospodinově, spiritualitě a životní praxi víry. Interpretoval jsem betlémský chvalozpěv andělů: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení (L 2,14).
Co chybí
Autoři zpěvníku se více vyrovnávají s různými hymnologickými tradicemi (viz předmluva zpěvníku – bez uvedení autora), méně již s tou, která vyrostla po roce 1989 v rámci některých sborů ČCE. Pominuli model rodinných nedělních bohoslužeb, a nezařadili písně zpívané dětmi i dospělými (Už přijíždí vlak boží, Svítá 355 aj.). Nezařadili některé písně vybrané Irenou Škeříkovou pro čtvrtý typ bohoslužby (Zbožnost 2000), ač začali na zpěvníku pracovat až od září 2004. Prorocky – rokujících mohlo být více. V sebekritice církve, v oddíle vyznání vin mohla figurovat zcela konkrétní Pivoňkova témata: Vím, Pane, sám, že nemám sílu, žít právě tak, jak by sis přál (Svítá 371), Dvořáčkovo Jozue ten porazil Jericho (Svítá 131), či K svobodě je dlouhé putování (Svítá 135), Volný jsem (S 375) a mnohé další. Prorocké téma smíření národů (Iz 19,24–25) se do nového zpěvníku sice dostalo díky písni 585 (probuď svědomí otupené, sbližuj národy), ale ne v takové míře, jak by si toto téma zasloužilo. O smiřování národů vyučovali proroci ve starověku; na začátku novověku J. A. Komenský obvinil vládce ze zrady křesťanského poslání v knize Anděl míru, kterou předal diplomatům na jejich mírových jednáních v Bredě roku 1667. Někteří evangeličtí faráři od poloviny 20. až do počátku 21. století volali uvnitř církve i mimo její struktury po větší občanské odpovědnosti a celospolečenské i mezinárodní solidaritě. Proto se někteří připojili k Chartě 77 a její dceřiné instituci Český helsinský výbor, který funguje dodnes a na jehož práci se účastní nevěřící i někteří evangelící a katolíci – Václav Malý, Mikuláš Vymětal, Ivan Odilo Štampach a mnozí další).
O občanské odpovědnosti (ta se přece odvíjí také před tváří Boží) a solidaritě s druhými svědčí písnička V nebi je trůn pravdy hlavní sídlo, všem vladařům připomínej (Svítá 360). Ani ta se do nového zpěvníku nedostala. Od stejného autora – Svatopluka Karáska – se do zpěvníku dostala podobná, ovšem obecněji formulovaná, pro svědomí člověka v méně bolestné verzi: To já ó Pane můj, půjdu, když mne posíláš – k svému knězi, k svému vládci, a tak půjdu já… k těm, co soudí, co vše vědí, a tak půjdu já. Půjdu, když mne posíláš. (EZ2 682)
Biblicky je solidarita s druhými zakotvena, jak podotýká i židovský rabi Jonathan Sacks, v Žalmu 146: Hospodin povzbuzuje uvězněné, ujímá se potřebných, všelijak postižených, třeba postižených osamocením či sociální znevýhodněností – což je téměř scénář pro Ježíšovo podobenství o posledním soudu. O této posvěcující a uschopňující moci a síle zpíváme v písni 320: Já chtěl bych, Bože můj, mít srdce plné síly / jen tvoje moudrost ví, / co k službě sílu dává, / co sobce promění / a smutné potěší, / jen za tvé pomoci, / se zastanu vždy práva / a věrnost pravdě tvé / nebude přítěží. (EZ2 320)
Miloš Rejchrt (EZ2 188) poukazuje na souznívání Ž 146 a izajášovské prorocké zvěsti (nedolomí nalomenou třtinu) s Kristovou zvěstí. Proto Bůh již není oslovován jako Bůh Jákobův, ale Kristus je Král králů. Starozákonní zvěst tak souznívá se zvěstí podobenství o posledním soudu, o spravedlivých ze všech koutů světa, kteří jsou uschopnění k činům milosrdenství. Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili – dali jste mi chléb, když jsem hladověl, pít, když jsem žíznil, navštívící jste mne, když jsem byl ve vězení (Mt 25,31–46). Židovská liturgie zde souznívá s křesťanskou. Pravdu mají ti, kdo vyznávají, že jsme jeden lid Hospodinův. Je nutné editorům zpěvníku poděkovat, že nezapomněli na teologické důrazy přelomu dvacátého a jedenadvacátého století a Rejchrtovu píseň přiřadili k žalmu 146.
V našem zpěvníku nejsou žalozpěvy, při bohoslužbách nepláčeme, „nežalmujeme“. Je dobře, že máme ve zpěvníku hodně radostných písní a též modliteb, které jsou autory zpěvníku dobře vybrány a jsou u některých písňových textů ještě navíc k dispozici pro přečtení bez melodického doprovodu.
Zněly přes oceán – a zase zpátky
Martin Luther přivítal v tehdejším církevním zpěvníku (na němž se také autorsky podílel) melodie ze světského prostředí, protože jsou radostné. Neporozumění svých předchůdců ve víře, kteří se radostných melodií lidových písniček báli, vtipně zhodnotil otázkou: Proč má mít jen ďábel právo na dobré melodie? To řekl v době, kdy se v kostelech zpívaly jen latinské antifony, někde se recitovaly responsorické texty – tedy v německy mluvících zemích. Kdežto v česky mluvících zemích se již po několik desítek let v bohoslužebných prostorách zpívalo česky, třeba Radujme se vždy společně (EZ2 759); viz hojná produkce kancionálů Jednoty bratrské od roku 1501.
Odborník na slovo vzatý John Butt několika svými studiemi dokazuje, že protestanti svými chorály typu Mocný Bože při Kristovu (EZ2 302) naučili zpívat Evropu – všechny shromážděné v kostele, později i severoamerické věřící, včetně Afroameričanů, kteří přetransformovali protestantskou hudební formu a vytvořili spirituály, ty se pak staly nedílnou součástí jejich baptistických bohoslužeb. Spirituály se v třicátých letech minulého století přehouply přes oceán do Evropy a např. v Brně se česky zpívané spirituály již tehdy vysílaly v rozhlase. Přes železnou oponu se přehouply v šedesátých letech písně, které burcovaly k dosažení důstojnosti Afroameričany vedené Martinem Lutherem Kingem a dalšími, u nás se staly inspirací ke svobodně prožívanému životu víry v době komunistické vlády, která všechny věřící ústavně zařadila mezi druhořadé občany, proto jsme rozuměli textu, že v božím vlaku druhá třída není, ani rozdíl v cestovném (Už přijíždí vlak boží.) Tyto písně se pak dostaly do zpěvníku Svítá.
John Bull samozřejmě ukazuje též na druhý proud evropské hudby, který se v Evropě rozvíjel s literátskými bratrstvy, s polyfonní hudbou Palestriny a dalších mistrů. Jiní, od Monteverdiho po Vivaldiho, tvořili operní díla s áriemi komponovanými pro vynikající pěvce. J. S. Bach skládal obojí druh, protestantské písně i polyfonní hudbu. Tímto druhým proudem se zde nemusíme zabývat, protože protestantské bohoslužby byly formovány právě hudební formou protestantských chorálů – tj. písní pro celé shromáždění.
Není to zpěvník na věčné časy
Buttova chvála protestantského chorálu tedy není zjednodušujícím pohledem, nýbrž analýzou, která doceňuje píseň jako závažné vyznání, ať oslavné nebo děkovné či prosebné a pomoc nadějně vyhlížející. Evangelický zpěvník 2021 (EZ2 2021) smíme tedy v rámci českobratrské hymnologie považovat za pokus tuto tradici protestantských chorálů obohatit o písně meditativní a antifonické. Jde tedy o první soustavný pokus přetransformovat dosavadní českobratrskou hymnologickou tradici do nového tvaru, zároveň však také došlo k potlačení té liturgické linie, která v naší církvi vznikla po roce 1989 a byla v krystalické podobě vypracována Irenou Škeříkovou. Došlo tak k částečnému hymnologickému ochuzení. Členové zpěvníkové komise se snažili být ekumeničtí, to je jistě klad tohoto zpěvníku. K vlastní hymnologické tradici byli někdy nešetrní – překryli občas reformační metafory novými termíny, které píseň možná zniternily, zároveň však pozměnily záměr autora písně. Kupodivu ponechali některé barokně morbidní zážitky, jako je horoucné objímání chladného těla Páně (EZ2 519). U písně Kdo mě z pout mých ven vyvodí opomenuli editoři první sloku. Naše církev byla vždy konfesně pluralitní, což EZ 2021 do značené míry respektuje, i když z výběru písní (242–430) a ze struktury oddílku Bohoslužba ve společenství církve jasně vyplývají teologické priority členů komise.
Za tvář bohoslužeb v každém sboru odpovídá staršovstvo, takže díky bezchybnému rejstříku písní si každý vedoucí nedělních bohoslužeb – dle svých teologických potřeb – najde ony písně, které se hodí k danému kázání, modlitbám a svátostnému vysluhování. Bude vytvářet liturgii tak, jak mu to dovolují vlastní teologické priority i tradice jeho sboru. Je samozřejmě možné sáhnout k osvědčeným písním ze zpěvníku Svítá či Dodatku k EZ. Ta církev, která žije bohatým životem víry, skládá písně pro svou dobu, takže EZ 2021 jistě není posledním či vzorovým zpěvníkem na věčné časy, protože Českobratrská církev evangelická není v náboženské krizi, nýbrž v duchovním kvasu a aktivitě.