V poslední době přibývá příslovečných kohoutů, kteří svým kokrháním evangelickou uměleckou tmu zahánějí. Jistě nejvýznamnějším počinem byla velká výstava Umění české reformace na přelomu let 2009 a 2010, která s trochou nadsázky toto téma vrátila do našich dějin umění. Zabývala se uměleckou tvorbou, spjatou s reformačními konfesemi (s utrakvisty, luterány, kalvinisty a starou Jednotou bratrskou) od počátků reformního hnutí v závěru 14. století až po bitvu na Bílé hoře. Autoři výstavy prošli všechny oblasti umění a představili protestantskou tvorbu jako nástroj sebeidentifikace a vymezení vůči tehdejšímu řádu světa. Obrazy, iluminované rukopisy, architektura atd. atd., ta všechna díla zastupují své objednavatele či tvůrce a říkají: Tady jsem, tady jsme! Říkají toho samozřejmě mnohem víc, a mnohé má co do činění s knihou, zvanou Bible. „Ale to už je jiný příběh,“ řekl by asi leckterý návštěvník takové výstavy církevního umění, kochající se krásnými věcmi, jež jsou přeci pěkné samy o sobě. Nač hledat nějaká podivná spojení s čímsi dnes tak abstraktním, jako je Bůh.
I my se přesuneme k „jinému příběhu“, totiž k příběhu výstavy tolerančního umění (zachycující období let 1781–1861), kterou máte dnes před sebou. Ta začala vznikat na podzim 2009, jako skromné a nezamýšlené pokračování výstavy Umění české reformace (o té jsme na začátku příprav ještě neměli ani tušení). Se spoluautorkou výstavy jsme přizvali ke spolupráci vysokoškolské studenty a zeptali se jich: Co říkají ta umělecká díla vám? Odpovědi, někdy jistě svérázné, nalezne laskavý návštěvník na výstavních tabulích.
Příprava výstavy se pro nás stala objevováním zapomenutých pokladů. Nezabývali jsme se totiž jen evangelickým uměním ve veřejně přístupném chrámu, případně na faře, ale také evangelickým uměním v soukromém měšťanském domě nebo venkovské chalupě. Umění bylo přirozenou součástí životního stylu, každodenního života, řemesla. Měli jsme radost ze zjištění, že třeba na Českomoravské vysočině se umělecká díla ve venkovských staveních dědí z generace na generaci, ale také z laskavosti oněch soukromých majitelů, kteří nám umožnili představit svůj majetek veřejnosti.
V další části se pokusím charakterizovat evangelické umění mezi neexistencí a zapomněním pomocí několika uměleckých témat:
I. Srdce
Znamením naší výstavy, která již třetím rokem putuje po českých zemích, se stala parafráze ze 24. kapitoly starozákonního Jeremiášova proroctví, napsaná uprostřed malovaného srdce. V srdci srdce jsou slova:Dám tobě srdce, aby mě znalo. Maličký obrázek v modlitební knize z Českomoravské vysočiny bylo nutno pro reprodukování na výstavních plakátech mnohokrát zvětšovat. Tak se to má také s evangelickým uměním. Nenápadné místo, vyhrazené pro viditelnou krásu v životech tolerančních evangelíků, současný divák bez upozornění snadno přehlédne. Umění hraje v „divadle světa“ pro evangelíky poněkud jinou roli, než pro křesťany římskokatolické či pravoslavné. Chybí mu onen kultovní, nebo chcete-li mystický rozměr, který pociťují (nebo pociťovali) věřící u pravoslavných ikon a katolických zobrazení světců. Naopak evangelická krása obvykle nekráčela o samotě, ale souladně jako krása vzdělávající, krása napomínající a krása potěšující.
Srdce jsme do čela výstavy nevybrali náhodou. Planoucí srdce, nejsvětější srdce Ježíšovo, ale i neposkvrněné srdce Mariino vzývají katolíci jako důkaz jejich nekonečné lásky k Bohu. Evangelíci volí neokázalost, vždyť planoucí srdce může být zároveň srdcem každého křesťana. Malované srdce, z něhož jako plamen vyrůstá kytice pestrých květů či plodů, rozšířili v dobové výzdobě knih, nástěnných maleb i maleb na skle. Nejčestnější místo uvnitř srdce bylo oproti katolickému pojetí vyhrazeno slovu, nápisům, a to dvojího druhu. Jednak zde najdeme biblickou zvěst (například dvojpřikázání lásky), jednak připomínky vydání Tolerančního patentu. Slovo v srdci tedy může být jak slovo Boží, jež si každý křesťan má nést v sobě, tak i slovo vděčnosti za získanou svobodu. Že symbol srdce s nápisem uvnitř v protestantské společnosti 19. století pevně zakotvil, ukazují dochované tištěné a ručně kolorované obrázky (jakási obdoba římskokatolických obrázků z poutí), kde tiskaři převzali tento motiv od starších lidových autorů, jako byl například kantor a laický kazatel Tomáš Juren.
Srdce tolerančních evangelíků představuje v jistém smyslu parafrázi Lutherovy pečeti, která měla být symbolem celé jeho teologie a stala se znakem jeho církve. Uprostřed Lutherovy pečeti je černý kříž v srdci, jež podržuje svoji přirozenou barvu. Kříž nahradili čeští evangelíci slovem. Slovo může odkazovat na téhož Krista, avšak bez nebezpečí nejednoznačnosti, což jakýkoli symbol beze slova přináší. Symbolika srdce je shodná: Neboť věříš-li celým srdcem svým, spasen budeš. Lutherovo srdce stojí uprostřed bílé růže, aby ukazovalo, že víra dává radost, útěchu a pokoj. Ze srdce tolerančních evangelíků tryská kytice krásy Božího stvoření a ukazuje na totéž.
II. Lidská prázdnota, Boží plnost
Pokud jsme se zastavili u symbolů, někdo by řekl, že symbolem evangelíků je prázdnota. Reformovaná prázdnost, čekající na tu převzácnou Boží plnost, vyjádřeno slovy spisovatele a evangelického reformovaného faráře Jana Karafiáta. Prvotní snaha kalvinismu odstranit všecky symboly se záhy ukázala jako nemožná. Člověk, jak byl stvořen, pro svůj duchovní život symboly (a umění jako takové) potřebuje. Tak se i kalvínská reformace záhy vrací k umělecké tvorbě při zachování střídmosti a účelnosti. V českém prostředí však symbolické prvky náboženství sehrály zásadní roli na začátku toleranční doby, když lidé vybírali ze dvou protestantských konfesí, roku 1781 povolených Tolerančním patentem. Luteráni nebo kalvíni? Evangelíci se náhle začali dohadovat mezi sebou, kdo je větší evangelík. Najednou se luteránské chrámy, podobné ve svém pojetí sakrálního prostoru katolickým kostelům, nezdály dost evangelické. Důraz na biblický původ znázorňovaných objektů již nestačil. Socha je socha a socha v kostele je modla. Evangelíci helvetského vyznání začali využívat svého náskoku v odstraňování symboliky nad evangelíky vyznání augsburského: …že my evangelíci jsme jen polokatolíci, a že naši učitelé evangeličtí závazek k svému úřadu přijímají v Těšíně při modlách! Sjednocením obou církví reformovaný přístup převládl. Později, zvláště po roce 1945, při ničení původně luteránských oltářů (ba střídmé chrámové výzdoby původně kalvínských kostelů!) prolomili někteří z evangelíků i pojetí Jana Karafiáta. Leckde zmizelo rozčlenění chrámového prostoru či architektonické prvky, dodávající svátostem důstojnost. Karafiátovskou reformovanou prázdnost nahradili jeho nástupci prázdnotou absolutní. Taková malá mezievangelická soutěž ve vyprazdňování. Anebo snad bylo Karafiátovým snem kázat v tovární hale? Otázka k diskusi.
Karafiátova představa domu modlitby navazuje na tradici tolerančních modliteben, prostých evangelických chrámů, stavěných většinou na konci 18. století. Stavitelé modliteben dosahovali důstojného výtvarného účinku těchto staveb promyšleným osvětlením prostoru, řezbářským uměním v interiéru, výmalbou se zdobnými nápisy. Jan Karafiát vtělil ideál takového křesťanského chrámu do své knihy Broučci. V Broučcích se nám objevuje hned trojí návod k porozumění evangelickému umění a evangelické kráse, totiž:
1. Prožitek zdánlivě prosté stavby modlitebny jako příkladu uměleckého díla.
2. Obecnější evangelické pojetí krásy jako zrcadla krásy stvořeného světa.
3. Konečně je tu Karafiátova kniha jako taková ve svém ústrojném celku jako svědectví o příkladném evangelickém uměleckém díle. Broučci potěšují popisem krásy stvoření (také v podobě lidského díla), vzdělávají a napomínají k poslušnosti, která však není nějakým bojácným strachem před jakoukoli autoritou.
Je totiž poslušností (jen či především) samému Hospodinu, poslušností, jež nás chrání proti každodennímu nutkavému pocitu lidského strachu. Poslušnost Broučků nejde oddělit od nebojácnosti jejich autora, jak ji vyjádřil na začátku svých Pamětí:
…ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce…
Karafiátovi Broučci objevují krásu světa, uspořádaného lidmi, slyšícími Boží hlas:
A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů kolem města, a tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě
mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím prostředním nade dveřmi, sedli si dole na rámec a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily… Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy, a jednu si hned otevřel.
Toleranční modlitebny nemohly a většinou ani nechtěly být kostelem. Měly být domem, domovem, blízkým a vlastním tak, jak blízké a vlastní byly domovy těch, kteří do modliteben chodili. Přeci však měly mít modlitebny cosi z nevšednosti Hospodina, co každý ve svém vlastním domově nemusel zakoušet. Ne nadarmo se stal dům modlitby symbolem. Jihomoravští evangelíci jej znázorňovali na podmalbách na skle v zahradě květů. Malbu domu doprovodili znamením chleba a vína a slovy ustanovení Večeře Páně. Taková připomínka chrámu se stala součástí jejich vlastního domova. Evangelíci na Vysočině (ve Veselí u Jimramova) svoji modlitebnu naopak učinili symbolem veřejného prostoru, když ji umístili místo jiných znaků na obecní pečeť.
III. Promlouvající symboly
Pod tématy srdce nebo domu modlitby jsme přirozeně nemohli ani naznačit zdaleka všechna evangelická umělecká témata. Vybral jsem je však záměrně, neboť se domnívám, že např. na rozdíl od kalicha patří k těm zapomenutějším. Zůstalo rovněž nepojmenováno znamení hlavní, totiž slovo, biblické Slovo.
Nesetrvávalo ukryto jen v oné Knize, umisťované v církevní symbolice pod kalich či vedle něj. Biblické texty a jejich parafráze psali čeští protestanti zdobným písmem na stěny svých modliteben (a poté je z nich i četli!) už od dob Betlémské kaple. Ve svých domovech pak nechávali promlouvat nejčastěji Desatero, napsané na malých, temným dřevem orámovaných obrázcích, ale také celou řadu dalších starozákonních i novozákonních textů, dobrých zpráv, vstupujících do každodenního života našich předků.
Dovolte mi zastavit se na závěr ještě krátce u dvou dalších symbolů, které v evangelickém umění nalezneme.
Jde o jednu rostlinu a jedno zvíře. Hořící keř? Beránek? Holubice? Nikoliv.
Strom života v prostřed Ráje, i strom vědění dobrého a zlého… Obrázek stromu života doprovázel pamětní knihu kantora Tomáše Jurena i vyobrazení Adama a Evy, které kantor v mnoha různých podobách maloval pro své souvěrce. Vážnost stromu zobrazeného zrcadlila vážnost stromu v krajině, v zahradě, v sadu. Lukasova zpívající lípa v Telecím uchovávala paměť na časy svobody před Bílou horou, také na časy pronásledování, kdy sloužila jako úkryt kacířům a jejich knihám. Pod staletým dubem vyznali evangelíci v Prosetíně veřejně svoji víru. O kus dál, ve Veselí, v sadu pod starou třešní, konali první bohoslužby a postavili modlitebnu. Pod šumícími svědky času pochovávali své první kazatele. Jak obstojí strom bez kořenů? Čím pevnější má strom kořeny, tím lépe odolá náporům vichřice. Jak by obstála církev bez kořenů? Pád stromu byl předzvěstí pádu člověka. Když se blíží jeho čas, kantor Juren váží slova: …snad ten dlouhý vysoký strom dlouhost mého věku znamená, poněvadž mne Pán Bůh z milosti dlouhým věkem obdařil. …viděl jsem ten a takový strom ležet na zemi.
Evangelicky probouzejícím symbolem se stalo znamení pelikána, krmícího mláďata vlastní krví. Sami čeští protestanti je příliš neužívali a snad by je přenechali římským katolíkům, nebýt pastorů. Pastoři z Uherského království přinášeli z vlasti oblíbený symbol křesťanské lásky bez hranic v podobě pelikána. Jeho láska je tak silná, že neváhá nasytit žíznící mláďata svým tělem, svoji krví. Tím pelikánem je Ježíš Kristus, který nás sytí. Hnízdo s pelikánem má své místo v modlitebně v Libiši, kde je nechal nad kazatelnu vyřezat první pastor Jan Végh. O necelých dvě stě let později, o Vánocích roku 1968, hleděl na tuto dřevořezbu z kostelních lavic jeden ze členů místního společenství, mladý student Karlovy univerzity Jan Palach. V jeho činu nás soudí láska. A soud lásky je daleko hlubší než všechno ostatní, čím člověk soudí druhé, zaznělo o měsíc později nad jeho rakví.
Věřím tedy, že umění doby toleranční má co říci svému obdivovateli i po těch zhruba dvou stech letech, co už tu s námi přebývá. Umění spojené s církvemi totiž znamená nejen náboženství, nýbrž i kulturu, identitu a inspiraci. Tak, jak mohlo inspirovat Jana Palacha, může inspirovat každého, aby si napsal svůj vlastní příběh. Doufejme se šťastným koncem.
Praha, kostel u Martina ve zdi na Starém Městě pražském, 24. dubna 2012